Můžu se Ti kouknout na zadek?

Taky jste si všimli, co kolem probíhá za bizarní pseudonapětí mezi muži a ženami. Tedy pardon! Mezi ženami a muži!

Ano, přesně o to jde.

Kevin Spacey bude vyškrtán ze všech filmů, protože se producenti a režiséři bojí, že na film s údajným sexuálním násilníkem už by se nikdo nepodíval. Polovina jeho donedávna oddaných ctitelek a teď už možná i ctitelů se najednou davově v hnusu odvrací. Čtvrtina neví a zbylá čtvrtina se bojí něco říct. A jen občas sporadicky zazní: „Kevine, hraj dál. Herec jsi skvělej!“  Producenti a režiséři uvažují, jak se takovému riziku příště vyhnout. Zdá se totiž najednou, že predispozice k „sexuálnímu predátorství“ má možná většina mužů pracujících ve filmu!

Nemám nic proti kampani #MeToo a kéž by ženy, kterým bylo skutečně ublíženo, v něm našly nějakou útěchu. Nevím, proč vlastně v éře internetu něco takového běžně nefunguje už mnohem déle. Vadí mi ale nepřirozeně vyhrocená amosféra, kterou podobné věci ve společnosti vyvolávají.

Ze sexismu je nafouknutý strašák. Moderátoři v televizi i obyčejní lidé kolem se dostávají do krkolomných situací, kdy chtějí říct nějaké doposud normální slovo, jako třeba “prsa”. A v náhlém strachu, jestli to není přes čáru korektnosti, zůstávají náhle trapně mlčet: “… eeeeeeh. Ňadra. Tedy promiňte, chtěl jsem říct HRUDNÍK!”

Česká televize zařadila kdysi na svém webu mezi “kontroverzní” sexistické narážky výrok mladého politika: „Ve chvíli, když je kousek od dálnice billboard s tou již zmíněnou pěknou dlouhonohou slečnou, tak si prostě nemůžu pomoct a já se podívám.“ Jestli tohle je kontroverzní sexistická narážka, tak jsme, pánové, v háji. Muž, který “si pomůže” a nepodívá se po pěkné dlouhonohé slečně, jenž se své nohy rozhodla ukázat, buď nemá smysl pro krásu, je v celibátu, v přechodu, přepracovaný, nebo na to musí vyčerpat veškerou svou hyperkorektní energii, co v sobě najde. Ale proč by to vlastně dělal?

Jakoby snad jediní muži, kteří si superkorektně nekontrolují své vyjadřování k opačnému pohlaví, teď byli již jen poněkud oplzlí chlapi typu Donalda Trumpa, kterým by naopak trocha té sebekontroly neuškodila.

Nějaká míra korekce je na místě vždy. Kdyby měli muži dávat volný průběh všem testosteronem podpořeným myšlenkám, které se jim denně honí hlavou, bylo by to asi někdy složité soužití. I upřímnost má své hranice. S ostatními sdílíme jen to, co má nějaký smysl a nachází se v hranicích vzájemného respektu. Lidská osobnost je vlastně do určité míry postavena právě na ohleduplném filtrování toho, co vyprodukuje naše nespoutaná mysl. To co vytváří naši osobnost, není jen to, co si myslíme, ale hlavně to, co z našich myšlenek pouštíme ven a přetváříme v činy. Pokud však potlačujeme příliš mnoho našich myšlenek, narušuje to naší přirozenou interakci s okolním světem a přicházíme o svou integritu.

Současná masáž je někdy tak velká, abych se občas u výtahu bál říct kolegyni, že jí to sluší v jejích nových šatech. Protože říct to, je ještě v pohodě a každou ženu to jistě potěší. Ale vystavuji se tak riziku, že by si mohla uvědomit, že jsem si před tou lichotkou prohlédl její nohy v ráno pečlivě vybraných punčochách, či boky v perfektně padnoucích šatech. Nedej bože by si u toho dokonce všimla mého pohledu, který se na půl sekundy zastaví u jejího poprsí, pro které předevčírem hodinu vybírala v obchodě podprsenku, aby přesně takhle dobře vypadalo… Bože, nepřijde Vám takový způsob uvažování trochu nemocný?

Moje maminka kdysi podpořila mou na běžný mužský průměr vyšší citlivost a vychovala ze mě “hodného hocha”. Jak jsem se přesvědčil, mužství však je udělováno mužstvím. Takže jsem pak musel aktivně trochu zdivočet, pokusit se rozvinout kvality svého otce a něco zažít, abych v sobě našel chlapa, který se za svoje mužství nestydí a zároveň si uvědomuje, kde jsou jeho hranice.

V dětství a vlastně i pak v dospívání jsem měl vždy kamarádek skoro stejně jako kamarádů. Byl jsem prostě takový ten kluk, co neměl problém se bavit a přátelit s holkama stejně jako s klukama. Rozuměl jsem si s nimi a leccos jsem se od nich i o nich naučil.

Možná tedy, že zkušenost s něčím, jako je mužská citlivost vůči ženám, mám. Avšak také díky tomu vím, že v reálném partnerském soužití se ženami je velká citlivost poměrně naprd a způsobuje často tak akorát rozpaky. Když se mnou začaly cloumat první hormony a já jsem najednou určitému typu kamarádek měl zničehonic chuť koukat na místa, která mne předtím nijak extra neokouzlovala, zjistil jsem, že ona citlivá přátelskost mi kupodivu VŮBEC nepomáhá k tomu, aby mě nechaly si ona místa lépe prohlédnout.

Bylo k tomu potřeba se chovat trochu divoce a necitlivě. Jako ten mnohem méně citlivý kluk, co se s holkama nebaví, pere se s ostatními a chová se občas trochu jako idiot. Při pokračování v onom jemnocitlivém přístupu se se mnou totiž holky bavily a kamarádily, ale líbat se šly nakonec stejně s někým jiným (většinou starším:).  Většinou mi to nevadilo, u některých jsem byl i rád, že se nechtěly líbat se mnou, ale u některých mě to štvalo a ze začátku jsem to úplně nechápal.

První pusu jsem dal holce až na konci první třídy, když jsem konečně pochopil, že na to musím jít úplně jinak, pokud chci nejhezčí holku ve třídě, která pro ostatní kluky zůstávala platonicky nedostižnou královnou kamarádící se s třeťákama. Prostě jsem za ní šel, nebál jsem se chovat úplně přirozeně a pak jsem se jí v pravou chvíli zeptal, jestli se mnou bude chodit a ona řekla, že jo. Zatímco mužský zbytek třídy za ní dolejzal a hádal se s ostatníma, kdo jí ponese tašku.

Ano, taky jsem jí pak vzal tašku. To mi přišlo zamozřejmé. Ale kdybych se jí nejdřív jen všeochotně ptal na tašku, tak by mi to odpoledne pusu na opuštěné chodbě paneláku určitě nedala.

Pak v další fázi, když už všem kámoškám narostly prsa a stávaly se z nich ženy, zase mi moje procítěná náklonnost k nim byla ke spoustě přátelských chvil, ale když jsem chtěl konečně ty nové tvary taky ucítit pod svou dlaní, musel jsem se začít chvovat úplně jinak. Takže jsem si poprvé sáhnul až v sedmé třídě na lyžáku, když jsem se místo klábosení s kámoškama na jejich pokoji připojil k partě svých kamarádů a pomohl zosnovat tajné setkání s holkama na našem pokoji. A to jsem k mému překvapení nakonec využil jejich nečekané stydlivosti a „vybral“ si dospívající spolužačku jako první z nich.

A ještě jedna věc mě dost udivovala a nedokázal jsem ji už tehdy moc pochopit. Holky, které se mnou kamarádily, se mi často svěřovaly s detaily o svých vztazích. S úžasem jsem tak pozoroval, že se často zamilovávaly právě do těch nejhrubějších a poměrně bezcitných kluků. Okouzlovaly je projevy primitivního machismu a bezohlednosti. Většinou jsem nerozumněl proč a narozdíl od nich jsem se nedivil, když pak takové vztahy končily nešťastně jejich brekem na mém rameni.

Mám proto trochu pocit, že kdyby se všichni muži začali k ženám chovat hyperkorektně s až ženskou citlivostí, lidstvo by začalo pomalu vymírat.

Proč se to tedy děje? Proč je najednou ve společnosti občas tak nepochopitelně nepřirozená atmosféra mezi oběma pohlavími? Možná proto, že každá diskriminace má tendenci se nejdřív překlopit v pozitivní diskriminaci. Z extrému to jde snáze do opačného extrému než do vyrovnaného středu. A když ještě před sto lety nemohly ženy volit a věta: “Tohle ty nikdy dělat nemůžeš, protože jsi ženská,” byla považována za naprosto normální, teď se to musí dít podobně, ale úplně stejně nesmyslně naopak?

Vždyť je to přece v základu pouze o míře a vzájemném respektu. Není to snad tak, že pokud je chlap mentálně srovnaný a žena  mu dá jasně najevo, že se jí nelíbí směr mužova pohledu, rázem u něj zcela PŘESTÁVÁ CHUŤ se někam dívat? Vždyť krása zůstává pouze v tom napětí. V tom tajemství svým způsobem primitivního ale jaksi kouzelného zjišťování „líbí se ti, že se mi líbíš?“ Však právě schopnost žen vyjádřit jasně a rázně své hranice, považuji za naprosto klíčovou pro zlepšení dané situace.

A nezvrtává se snaha o emancipaci žen třeba už v popírání nezvratného faktu, že obě pohlaví jsou a budou základně odlišná? Odlišnost je třeba respektovat a na tom rozvíjet spolupráci. Jakmile tu však začneme načrtávat atmosféru jakkoliv podobnou stereotypu „zlí hrubí muži a hodné zranitelné ženy,“ dostáváme se nebezpečně blízko bludu, ne-li šílenství. Představa, že VŠICHNI muži jsou potenciální bezcitné sexuální bestie a je stejně zcestná jako ta, že VŠECHNY ženy jsou nevinné čisté květinky, které se jen bojí, že je zlý muž bezcitně pošlape.

Věřte, že jakékoliv násilí mužů na ženách se mi absolutně hnusí a považuji ho spolu s násilím na dětech za to nejnižší a nejpotupnější jednání, kterého je muž schopen. Mám osobní rodinnou zkušenost s nepřípustným chování muže k ženě a vím, že stačí jen pár sekund něčeho fakt nechutného a ženu to pak pronásleduje celý život. Vždy jsem tvrdil, že muž, který se dopustí násilí na ženě, ztrácí svojí duši a za jasně prokázané znásilnění bych možná klidně středověce kastroval, jak se mi to hnusí.

Na druhou stranu je bohužel prokazování něčeho, jako je právě znásilnění, nesmírně obtížné. A tu obtížnost vytvářejí ženy stejným dílem jako muži. Jak jsem zmínil, poznávám ženy odmalička a vím dlouho, že když na to přijde, jsou schopny se ze své zhrzenosti měnit z jemných krásek v líté bestie a vymyslet bezcitně svinskou pomstu mimo veškerou mužskou fantazii.

Je pravda, že ženy jdou v některých ohledech pro nás muže těžko pochopitelné.

Je to snad trochu i ona touha unikat a zůstat nedostižnými, která nevím jestli pramení ještě z dob, kdy divocí muži v lese lovili nejen zvěř, ale i partnerky z okolních vesnic na příležitostný sex?

Proč se ženy oblékají tak, aby se nám líbily? Už od útlých dětských let mají v sobě holčičky touhu být hezké a líbit se. Ano, zdravá žena má přirozený smysl pro krásu a chce se líbit především sama sobě. Však žena, jenž si oblékne velký výstřih a pak se kouká na muže pohoršeně, za to, že se podívá je potenciálně stejně pokrytecká jako žena která si vezme na hlavu šátek, aby přitahovala pohledy tím, jak vypadá tajemně a jinak.

Když se Vy ženy díváte ráno do zrcadla a kotrolujete, jestli vypadáte dobře, říkáte si snad? „Hlavně, aby se na mě muži nedívali, ale co kdyby se mi NÁHODOU někdo na ten zadek podíval?“ Ne, dobrá. Rozumím, že se chcete prostě LÍBIT. Je to vlastně jaksi krásně ženské. Žena potřebuje cítit, že je hezká. To jí dává se cítit dobře. Ale chcete, aby se na Vás dívaly pouze jiné ženy? Vždyť krása vyzařující z žen je něco, co tu druhou polovinu lidstva s varlaty pomáhá z podstatné části pohánět k existenci... Nebo byste snad raději, aby se Vás muž třeba nejdříve zeptal: „Můžu se ti kouknout na zadek?“ No fuj.  Jen si takovou situaci představte. Nedokážu si jí představit jinak, než jako naprosto trapnou chvíli pro všechny zúčastněné.

Kdybych si chtěl dovolit být dost nekorektní, řekl bych třeba: „Žena je často nejkrásnější při orgasmu.“ I když si za tím stojím, můžeme o tom rozhodně polemizovat,jak moc to není někomu příjemné takové intimní věci vyslovovat nahlas a nakolik je to v daném kontextu korektní. Já vidím jednu z cest v jakémsi gentlemanském respektu, takže když řeknu, „že nechť  žena odhaluje jakoukoliv část svého těla, nejkrásnější je stejně vždy, když je spokojená a šťastná,“ vím, že proti pravdě se nedají smysluplně zvedat „korektní námitky“.

Cesta k rovnováze vede skrze snahu obou stran ji nalézt. Muži by určitě měli beze strachu i podlézavosti poskytovat neprodlenou podporu ženám před ostatními muži. A to ve všech vyhrocených situacích od sexistickýhc narážek přes hranu až po bedlivé sledování možných náznaků ve vlastních rodinách. Naučte ženy kolem Vás, že se na Vás mohou kdykoliv bez ostychu obrátit, ucítí-li od jiných mužů něco nepříjemného. Ženy by pak v sobě měly od dětství pěstovat sebevědomou schopnost sdělovat mužům, co se jim nelíbí a měly by možná uvažovat nad tím, jaký druh mužů je vlastně přitahuje. Cestu vidím také ve změně od vnímání sexu jako jakési formy mocenského boje, v chápání sexu jako konsenzuálního sdílení touhy. Ale je tu ještě jedna věc.

Tak jako si muži potřebují uvědomovat tu nesmírnou křehkost ženské psychiky, nevím vlastně dodnes kolik žen si vědomě uvědomuje, co dělá s mužskými hormony pohled na krásu jejich těl. Pro naše pokojné a tvořivé soužití je podle mě potřeba, abyste si to všechny uvědomovaly alespoň základně. Může to určitě někdy předcházet smutným koncům ústícím v #MeeToo. Zbavte se iluzí o mužích dříve, než Vás jich zbaví muži sami nějakou nepříjemnou cestou.

Tvar boku kopírovaný padnoucím oděvem, hluboký výstřih odhalující to dechberoucí údolí mezi, odkrytá noha pod sukní, to všechno jsou a budou pro mužské oko naprosto úžasné věci. Takže klidně to tak noste! Nám to fakt až na výjimky nevadí. Ale nedivte a nezlobte se prosím, když se muži s respektem podívají, nebo Vám složí lichotku. Berte to jako, že jste jim poskytly pohled na krásu. A pokud se přes Vaše varování snad některý přiblíží za Vaše hranice, natáhněte mu bez váhání tu nejsilnější facku, co svedete. A když to nepomůže, volejte okamžitě o pomoc. Ale jinak se prosím spolu bavme dál úplně normálně.