„Já jsem malíř,“ řekl Václav Šindelka, „víte?“
„Vím, vyplnil jste to tady do kolonky povolání,“ odpověděl mu psychiatr a poklepal propiskou na papír.
„Ano.“ Václav pokýval hlavou.
„Ano. Chcete k tomu ještě něco dodat?“
„Ne.“ Václav zavrtěl hlavou.
„Dobře, tak se tedy vraťme na začátek, dobře?“
„Já jsem malíř,“ řekl Václav, „víte?“
„Vím, vyplnil jste to tady do kolonky povolání,“ odpověděl mu psychiatr a poklepal propiskou na papír.
„Ano.“ Václav pokýval hlavou.
„Ano. Chcete k tomu ještě něco dodat?“
„Ne.“ Václav zavrtěl hlavou. „Anebo možná jo, vidíte to.“
„Tak?“
„Já jsem malíř,“ řekl Václav, „ale vystudoval jsem chemii.“
„Zajímavé! Proč?“
„Já jsem malíř,“ řekl Václav, „víte?“
„Vím, vyplnil jste to tady do kolonky povolání,“ odpověděl mu psychiatr a poklepal propiskou na papír.
„Já jsem malíř,“ řekl Václav, „a barvy jsou plné chemie.“
Psychiatr se nadechl, vydechl, nadechl, vydechl, nadechl, vydechl, nadechl, vydechl, nadechl, na chvíli zadržel dech, prošel se po ordinaci, znovu se posadil, vydechl. „Kolego.“
„Vy jste také malíř, pane?“
„Ne.“
„Máte pravdu,“ řekl Václav a poklepal propiskou na papír, „nenapsal jste to do kolonky povolání. Jak se cítíte?“
„Mám pocit jakéhosi sebezapření,“ odpověděl mu psychiatr, „víte?“
„Vím, vyplnil jste to tady do kolonky aktuální psychický stav subjektivně,“ řekl Václav a poklepal propiskou na papír.
„Ano.“ Psychiatr pokýval hlavou. „Jak se cítíte vy?“
„Mám pocit jakéhosi sebezapření,“ odpověděl mu Václav, „víte?“
„Aha, to je zajímavé, protože to jste tady do kolonky aktuální psychický stav subjektivně nevyplnil,“ řekl psychiatr a poklepal propiskou na papír.
„Opravdu? Ukažte!“ Václav se naklonil přes stůl. „No vidíte, máte pravdu! Já jsem malíř,“ řekl, „víte?“
„Vím, vyplnil jste to tady do kolonky povolání,“ odpověděl mu psychiatr a poklepal propiskou na papír.
„Já jen, že jsem umělec a hlava pomatená,“ doplnil Václav.
„Báječně! Konečně se k něčemu dostáváme!“ zajásal psychiatr a napil se vody.
„Ano.“ Václav pokýval hlavou.
„Cítíte se někdy pomateně?“ zeptal se psychiatr.
„Ano.“ Václav pokýval hlavou. „Já jsem malíř,“ řekl, „víte?“
„Vím, vyplnil jste to tady do kolonky povolání,“ odpověděl mu psychiatr a poklepal propiskou na papír.
„Vy tu máte v kolonce povolání psychiatr,“ řekl Václav a poklepal propiskou na papír.
„Opravdu? Ukažte!“ Psychiatr se naklonil přes stůl. „No vidíte, máte pravdu!“
„Hned jste mi takhle od pohledu připadal jako psychiatr, když jsem vstupoval do vaší ordinace,“ řekl Václav.
„Ale to je zajímavé! Už nějakou dobu tu mám rozpracovaný takový výzkum. Už mi to řeklo několik lidí a já pořád nevím, čím to je!“ Psychiatr vytáhl další papír a ukázal Václavovi dlouhý seznam jmen doplněný o data narození.
„Opravdu? Ukažte!“ Václav se naklonil přes stůl. „No vidíte, tak to jsem možná úplně normální, co říkáte?“
„A víte, že máte asi pravdu?“ zasmál se psychiatr.
„Jak se cítíte?“ zeptal se Václav.
„A vy?“ zeptal se psychiatr. „V kolonce nálada máte vyplněno, že se cítíte svobodně.“
„Ano.“ Václav pokýval hlavou. „Předevčírem jsem zabil svoji manželku.“
„Báječně! Konečně se k něčemu dostáváme!“ zajásal psychiatr a napil se vody. „Proč jste to udělal?“
„To jsem vyplnil v kolonce proč jsem to udělal.“ Václav se naklonil přes stůl. „Tady. Vidíte?“
„Aha, nojo, už to vidím. Vy jste malíř,“ řekl psychiatr, „víte?“
„Vím, vyplnil jsem to tady do kolonky povolání,“ odpověděl mu Václav a poklepal propiskou na papír.
„Ale to nedává smysl,“ zamyslel se psychiatr.
„Protože jsem vystudoval chemii?“ zeptal se Václav.
„Ale ne.“ Psychiatr zavrtěl hlavou.
„To máte tak. Já jsem chtěl namalovat velký obraz pohřbu, ale ten z dětství, když umřela babička, jsem si nepamatoval, tak jsem musel někoho zabít, abych se na nějaký pohřeb dostal,“ vysvětlil Václav.
„Aha, aha, to je zajímavé!“ vykřikl psychiatr. „Na tom něco bude!“
„Já vím,“ řekl Václav.
„Vy víte,“ řekl psychiatr.
„A vy?“ zeptal se Václav.
„Já si nejsem jistý,“ odpověděl psychiatr.
„Stává se vám to často?“ zeptal se Václav.
„Stává, vyplnil jsem to tady do kolonky jak často se mi to stává,“ odpověděl mu psychiatr a poklepal propiskou na papír.
„Já jsem malíř,“ řekl Václav, „víte?“
„Vím, vyplnil jste to tady do kolonky povolání,“ odpověděl mu psychiatr a poklepal propiskou na papír.
„Já jen chci říct, že vám plně rozumím,“ řekl Václav.
„Opravdu?“ rozněžnil se psychiatr a téměř slzel.
„Opravdu.“ Václav se naklonil přes stůl a pohladil psychiatra po pleši.
Psychiatr vrněl jako kočka. Napil se vodky. Za chvíli přišla sestra a odvedla je na lůžkové.
Komentáře