Trubice.
Brčko.
Atomy unášené spádem ohybu se pohybovaly v obou důležitých světových směrech.
Jedny na konec, ostatní se nemohly dočkat nového začátku.
Shlukovaly se v molekuly - všechny ty tuky, bílkoviny a cukry ohraničené kůží s póry se pozvolna přesunovaly v tunelu spojující dvě linky metra.
Neotáčely se, nechávaly ruce v kapsách, ty ve vagónu pozorovaly z okna podzemního vlaku stanici, kterou rozmělňovala rychlost vlaku. Zornice jim natekly pod vahou neprobuzenosti, seděly s rukama na kolenou, za novinami, hluboko pod zemským povrchem.
Oliver se prodíral ranní špičkou lidského provozu, popocházel z místa na místo, přišlo mu, že tunel spojující Kersington s Hammley je nekonečný. Neměl jí rád, nekonečnost.
Neděli odpoledne si v neexistujícím šanonu zařadil pod A.
Akupunktura.
Hrudník se mu už při první slabice měnil na nafukovaný balónek. Situaci paradoxně zachraňovala silná chuť jeho plic na nikotin, dřív než balónek mohl prasknout, smrsknul se, tabák zanechal v párovém orgánu trhliny, plicím došla pára.
Akupunktura mu takhle zrychlovala dech často , představovala pro něj nekonečnost nedělního odpoledne, kdy nevěděl, co s časem - bodavé jehly cítil v zádech i teď, přešlapující na místě, v trubici, v davu. Koutkem oka zahédl Eminu žlutou tkaničku, tíha na zádech mu připomněla, že kromě jehel času má na zádech patnáct kilo, žlutá tkanička se houpala zprava doleva, bota netrpělivě narážela do Oliverovy trpělivosti.
„Ale tak vydrž, počkej!", obrátil se o pár stupňů, hlavu mu osvítila svatozář chladného bílého světla, jedno oko přivřel, druhé pod zamračeným obočím vysílalo dceři jasné signály.
Dav se začal hýbat, lidé podobných výšek a velikostí se mikroskopicky posunovali směrem ke schodišti, rovinu, ve které ležely všechny ty nevyspalé obličeje, narušovala růžová bunda, dva culíky, modrý batůžek, houpající se tkaničky.
Ema vždycky trochu vybočovala.
"Máte moc šikovnou dceru, Olivere!", říká s pramínkem vlasů obtočeným okolo ukazováčku slečna Evensová, je to její způsob loučení. Užuž s Eminou rukou v té své otvírá dveře, když se za ním ozve hlas vychovatelky a on si jenom domýšlí, jenom si s myšlenkami pohrává tak, jak si ona hraje s kudrlinou ve vlasech. Nemusí se otáčet, ten pohyb se mu dokonale vryl do kůry, sám sobě připomínal starý vrásčitý platan.
Každé odpoledne přidávala jednu větu, snažila se jejich rozhovory odfouknout větrem ze severu ke svému břehu. A kdyby se byl plavil na plachetnici, foukala by do bílích plachet nevyslovené úmysly tak dlouho, dokud by se Odysseovsky neocitl v nejneznámějším neznámu.
„To se hezky poslouchá..", usmál se Oliver na půl koutku. Přivřel oči a přes rameno ještě stihnul mladé vychovatelce dodat trochu energie, rozfoukal bezvětří, do kterého se její papírový drak dostal. „Tak zase někdy Emily, zase někdy!"
Nesázel na to, vsadil by si ale, že se nepatrně pousmála. Pokaždé?
Ne.
Každé ráno vstal, bosé nohy dostaly elektrický šok od studené podlahy, sešel ze schodů, otevřel ledničku, nic, zavřel ledničku.
Ne.
Každé druhé ráno Emu probudil, zavřel lehce pootevřené dveře z předchozího večera, bála se tmy.
Ne.
Nesázel na to, někdy se mu ale před očima mihnul rozostřený stařík v křesle, s úspornou žárovkou nad sebou, nevyžitým životem pod všemi těmi vzpomínkami a jediné, skrz co neprošel, co ho ještě čekalo, bylo spuštění dva metry pod zem.
Ne.
Viděl se často jako kluka s rozježenými vlasy a míčem, který právě vyhodil.
Ten mu dali mu do ruky, nechali ho, aby si s ním pohrál - nikdy předtím míč neviděl, zajímala ho jeho kulatost, žádné hrany, souměrnost.
S Theou se nechtěli brát, chtěli se vzít tak, aby to mělo smysl, oba nesnášeli věčnost, vidina, že spolu zestárnou, je děsila. Žít spolu, zemřít spolu. Tomu odolávali.
Rád se jí díval na pihu, kterou měla nad levým okem, představovala černou díru, nekonečno na něčem konečném, malou vesmírnou záhadu na lidském obličeji, něčem, co jednou zmizí.
Ona místo "ano" citovala ženskou Odysseu, tu, která vyprávěla o tom Odyseovi z masa a kostí, Oliver "beru" nahradil Odyssem, knihou, která nedýchala, a i přesto měla svůj vlastní život.
Stěhovali se a zase usazovali, usadili se, on se pořád v hlavě někam stěhoval, slavili Eminy narozeniny a on pořád vybaloval krabice, ona přestala psát, jemu se právě narodila dcera, on psát nikdy nepřestal, ona posílala životopisy a vařila večeře, on se ráno probouzel a ona se probouzela už naprosto probuzená.
Do úterního rána si s míčem hrál docela rád, jeho kulatost ho nikdy neomrzela, jak ale stál v metru a přeslapoval z levé na pravou a z pravé nalevou, uvědomil si, že Ne.
TU N E L S E K O N E Č N Ě P O H N U L .
Oliver byl především spisovatel. Ze dvou očí, jednoho nosu, nikotinových plic a srdce jste mohli poznat jeho lidskosti, všechno se ale krčilo ve stínu spisovatele, pětislabičného způsobu bytí, kterým žil. Psal jazykem na patro jednoduché souhlásky, ve tmě, když leželi s Theou vedle sebe, maloval očima do stropu písmena, prstem do vzduchu holé věty, tužkou souvětí, s notebookem odstavce.
Dcera, manželka, dům, zahrada, auto, římsa s fotografiemi.
Minimalisticky dokázal svůj život shrnout do osmi slov, jakto, že tam už nedokázal nacpat sebe?
Když před pár lety seděl na okraji parapetu, hlavou se mu rozeběhla myšlenka, která se, trochu jako Forrest, vzpínala vidině cílové pásky. Bude psát a psát a psát.
A jakkoliv se může tenhle text zdát neuspořádaný, tenhle text je Oliver a Oliver byl chaos, neuspořádaná změť molekul, kapka v nekonečném oceánu, jakkoliv to nesnášel.
O L I V E R S E P O M A L U D O STAL K VAGÓNU.
S Emou na zádech, protlačil se tlačenicí lidské uspěchanosti a posadil jí vedle sebe. Tři minuty po deváté, jedou pozdě. Nakladatelství otvíralo kolem osmé a Oliver se chtěl vidět na pultu. Bylo v tom trochu sebeuspokojení.
Heliocentrismus, egocentrismus, dneska byl on centrum toho všeho, slunce i ego zastínila jeho metr osmdesát vysoká postava, v ruce s cigaretou, už se viděl na večírku: „Ale tak, každej máme nějakej ten příběh, já tomu jenom dal formu a nějaky to věnování."
Při posledním slově se usměje na Theu s Emou v náručí, pohledem jim dá najevo, že i když se svět skládá z atomů a molekul, jejich nukleární rodina (pozn. aut. - nukleus - jádro) je o to víc protonová, o to víc pozitivní, že on právě vydal knihu, oni jsou u toho a všechno je kompletní.
Vyšli společně na roh Queenské a už zdáli viděl otevřené okno Hardyho nakladatelství. Metafora?
Za ruku došli až ke vchodu, chtěl vypadat jako hrdý otec, ovšem ve chvíli, kdy spatřil svoje jméno, její ruku
pu
stil.
stal s e v t u c h v í l i č l o v ě k em.
Oliver Hume
dítě, dospívající, dospělý, milenec, manžel, rodič, spisovatel, člověk
Všechny roky, narozeniny, večírky, světlo, které vrhala televize v jejich ložnici, i ta nedělní nekonečnost, která ho bodala do zad, se zdála nedokončená oproti stovkám jeho já, stovkám malých planetek, bez kterých by se Vesmír propadl do každodenní rutiny jejich rodinného domu.
Oliver sice neměl stránku a půl, skládal se z mnohem víc, než z šestnácti set a pěti slov, jako by ale všechno, co předtím udělal, vykonal, nemělo smysl.
Pustil Eminu ruku, slova v jeho hlavě dosáhla dosáhla čísla 1186 a on popošel za roh, do nejbližšího obchodního domu.
Neonová záře z písmen mu zbarvila temeno sytou červení, dokud z obchodu nevyšel s taškou, na dně které mu ležely kalhoty s košilí a páskem, byl v hledáčku jedné z tisíce prodejen s jiným názvem a na vlákno stejnými výrobky.
O pár chvil později se svlékl v parku za rozkvetlým stromem, neměl rád klišé, z pohledu pozorovatele ale mohl připomínat Adama, který se právě zrodil.
Oliver umělosti v textech nesnášel.
Nezrodil se.
Právě se narodil podruhé.
Tentokrát nedýchaly jen póry na jeho lidské kůži, svrštělé na některých místech jako platan, vybledlé.
Dýchal i on.
Nechal své staré já společně s kalhotami a svetrem za keřem, vyhrnul si rukávy a zamířil do nejbližší kavárny.
U stolu seděla slečna Evensová.
Mechanismus Oliverova myšlení, tohohle textu, byl dokonalý, téměř až jednoduchý, neviditelný.
Za písmeny se skrývá stroj, který pohybuje očima čtenáře, nechává ho nahlédnout do všech vrstev i sfér jednotlivých písmen, otáčí příběhem.
Dokáže ale generovat jenom určitý počet náhod, proto se v kavárně na Dvaapadesáté nemohl objevit nikdo jiný, než černovláska s očima plnýma vlastní duše a s pramínkem vlasů obtočeným okolo levého ukazováčku.
Přisedl si k Emily a položil před ní svojí knihu.
Dnes jsem se stal člověkem, napsal by, kdyby ještě chtěl.
Hnědovlasý evropan už ale nemusel psát, spisovatele, otce, všechny nechal daleko za sebou, nemohli ho najít.
Do ztracena vybledl i jeho Odyseovský slib. Nepřipluje zpátky, nevrátí se, nechce čelit pravidelnému usínání, nicnedělání a nedělím, při kterých není, co dělat a sedět na křesle - čekat na to nekonečno, kterého se nebál jenom jako černé pihy na Theině tváři. A ta tu nebude věčně.
Emily otevřela knihu a četla.
Jinak než ostatní lidé, doopravdy. Na klidné hladině textu, který její oči narušovaly a zase urovávaly do původní stálosti, prokládala svojí pozorností písmeno za písmenem. Četla s porozuměním,
Každému slovu neupřela jediný význam, hrála si s vlasy a pozorovala věty, které jako hozený oblázek čeřily vodní hladinu a pohybovaly vším.
Nikdy se nezastavujícími mraky, na které se člověk nesmí zapomenout dívat, časem v příběhu i mimo něj, Oliverem.
Vzala ho po chvíli za ruku a vedla ho dozadu, uličkou k postranním dvěřím kavárny. Zavřela za nimi dveře.
Rozepnula mu košili a začala rozplétat složité provázky jeho těla. Každý centimetr jeho těla byl uzel, nahmatala jeho strukturu a dotyky je oddělovala, rozplétala. Četla.
- - -
Oliver se zachvěl, zima mu na těle tvořila malé hrbolky a kopce, malá ochmýřená pohoří.
Ema se podívala do právě vydané knihy na podstavci nejblíž její malé ruky.
asskdjfjgjgj-I-asasasasasa-T-jfsfsfs-H-asfasfsaf-A-asfasfaskjefad-K-jkjk-A-kfsfs-U-fsfasfasf-Ž-nfmfsfsfs-N-sfjksfskjfas-E-87žjfw878sfsfsf-N-fsjkfjekfe-Í-fskfs-D-sfjksfsf-O-fjksfjksf-M-fsfjkfssf-O-fsfskfjk8789878sfavbdjhbadkjfnvabhg-V-
-fsasf-E-sgdsvgfretgf-M.-jfskfsffaskhf-N-sfjskfjksf-I-jfksfjskawg7678-K-fajfasf76787-D-fsfjsfajskf76567-Y-safjaksfjaskfj-N-sfjsfkasfjaks-E-sfjkafjskfksf87jaskfj-B-jfaskfjk-Y-sfajas8767fhsjfhjas-L-sfasjkfjak-A.-jaskfjsakf.
Písmena jí nedávala smysl.
Tenhle text neví, jestli Ema uměla číst.
Jestli Oliver uměl psát.
Jak dlouho tam Emily stála, než jí Thea objevila a věděla, že Oliver se na Ithaku nevrátí.
Tenhle text je Oliver, který je se slečnou Evansovou, leží nazí vedle sebe, za nimi je šetnáct set pět slov, v něm i před nimi celý život.
Komentáře