První semestr mého života

tři měsíce sebereflexe, ztráty iluzí a vlastně docela zajímavých chvil

S nástupem na filosofickou fakultu se mi otevřel nový obzor brzkého konce. No, i když, to zní až moc fatálně. Spíš mě překvapilo, že ten obzor není nekonečný, plný hedvábných jednorožců, krásných mužů, červeného vína a duhových barev. (Mimochodem slovo filosofickou budu psát už navždy se S, protože, jak nás na gymplu učila paní Rýdlová, filosof miluje Sofii, a ne nějakou Žofku.)
Tím prvotně zmíněným “brzkým koncem” myslím zbrusu nové zjištění ohledně mých studentských schopností. Omlouvám se mé rodině překypující nadějemi v můj studijní potenciál, ale je na čase si přiznat několik věcí.
Jeden z takových paradoxů vysoké školy je, že se na ní cítím níž, něž kdekoli jinde. Šla jsem tam s vidinou přizpůsobenou mým předchozím zkušenostem, které šly doposud jako po másle.
Vysoká škola, idylka, hodně času, vlastní plánování, nový lidi, nový okruh, ve kterém bych se mohla předvést… Ovšem?! Nikoliff.
Ty lidi… ty lidi! Ty mozkové kapacity a to odhodlání se oddat titulu studenta. Jako by se s ním ti lidé už narodili. Konečně jsem poznala, co opravdu znamená studentský život. Bohužel na něj ale nahlížím zvenčí, nikoli zevnitř, jakožto jeho součást, nový plnohodnotný člen.

Studenti vysoké školy mi připadají jako armáda sympatických našprtaných robotů na solární pohon, co jsou nastavení na maximální výkon a odolnost vůči brzdám jako demotivace, pochyby nebo prokrastinace. Jinými slovy, jsou to lidé, co jsou schopni se během hodiny třikrát zeptat: „Prosím, mohl byste to napsat na tabuli?“ (Což je něco, co z mých úst za celou dobu studia na základní a střední škole nikdy nevyšlo.)

Vysoká škola je prostředí, kde si člověk musí dávat pozor na jazyk a horlivost sdružování. Rozhodně to není prostředí, kde hned v prvním rozhovoru s novými lidmi můžete hodit vtip o rozdílu mezi Židem a pizzou v troubě. Tady jsou lidi plachý. A pokud je vaše duše zanesená zvrácenostmi, které rádi sdílíte, dejte tomu čas.
Nebo alespoň mně to tak přijde. A to nemluvím jen o humoru, který zde trochu zaostává. Pokud jdete už do samotného seznamování moc srdečně a po hlavě, můžete někoho vyplašit. (Pozor na příliš silný stisk při podávání ruky.)
Ne každý má zájem o „nového kamaráda“. To totiž není důvod, proč sem ti lidé přišli. Tady už každý kope sám za sebe s vlastními cíli, metodami a úmysly. A to není nic příjemného pro člověka s tak silnými týmovými pudy, jako mám já. Ráda se spoléhám na druhé a ještě radši tuto jistotu oplácím. Ale nejsem si jistá, zda mi to zrovna tady projde.
(Hned druhý den mého působení na vysoké škole jsem založila fejsbukovou stránku, kde si jako „spolužáci“/kolegové z oboru můžeme pomáhat. Jmenuje se Mochila (čti: močila… ano…přesně tak) Zde se naštěstí mé obavy nepotvrdily a stránka funguje perfektně. Pokud to čte nějaký milý hispanista, tímto děkuji za kolektivní ochotu.)

Další věc, na kterou si zvykám, je, že u některých studentů jde jejich pozornost vůči škole silně na úkor vlastního vzhledu. Maličkosti jako hřeben, obměna oblečení, deodorant, sladění oblečení, pinzeta a pravidelné cvičení jsou jednoduše v této etapě života potlačeny. Jako by studentský život omlouval mladé lidi za nedostatečnou péči o sebe samé.
Například jsem se poprvé setkala s radostí z povinného tělocviku. „Alespoň nějaký cvičení v tom týdnu…a zadarmo.“
Nebudu říkat, že cvičení je zrovna něco, co máme zadarmo na každém kroku, ale budiž. (I když jsem to právě řekla… A ta věta se mi líbí. Jako vyšitá na profil na instagram. Ale nedám si ji tam. Na to tam mám až moc fotek s jídlem.)
Prosím pěkně, těmito řádky zdaleka nenarážím na všechny! Ale takovýchto případů je tam jednoduše tolik, že to stojí za zmínku.

Možná tohle všechno z mé strany zní jako kritika a stížnosti na studentský život a studenty samotné. Ale pozor. Ano, kritika a stížnosti to jsou, ale velká část je mířená na mě. Jinými slovy, mluví ze mě spíš obdiv, uznání a závist vůči těm, u kterých je už od začátku jasné, že to zvládnou s prstem v nose.
Vysoká škola mi přijde jako jiný svět. Svět, který se mi vždy líbil a měla jsem k němu blízko. Ale postupně zjišťuji, že kultura a klimatické podmínky tohoto světa jsou mi docela vzdálené.
Tímto ale nic nevzdávám. Ta role vzdáleného pozorovatele se mi líbí. Kdo ví, co se z toho časem vyvrbí. (A když nerozhodnu já, tak zkouškové určitě.)

Komentáře