Slečna Agáta zalévala svou skromnou zahrádku na balkóně. Hladila svá rajčata po hlíně a její myšlenky se vytrhly z kořenů v podobě zvuků tvarujících se do stonků slov a výhonků vět, které pučely květy souvětí, třebaže byla sama a mnozí nezasvěcenci by se mohli domnívat, že se zbláznila „Kdyby tak ta rajčata směla růst svobodně, v bezpečí všeobjímající kypré hlíny, dešťovým vínem opájeny a lazebnickými žížalami opečovávány, ubohá zvadlá rajčata, dýchající parfémy naparáděných automobilů a chemické pachy na hubení hmyzu, vězněna květináčem a topena nafrněnou konví, jež ty ubohé zakrnělé plody města nemůže vystát pro jejich bledě červenou barvu, ztrácející se v odstínech pruhů šedé vrstvy prachu a zelených pigmentových skvrn. Ubohá nemocná rajčátka, smutní klauni mé malé zahrádky. Vždyť v jejich kořenech tepe modrá krev, urozená ubohá rajčátka a naší staré paní sousedce tak chutnají a sama, chudinka začíná červenat jako rajče a její obličej je stejně tak nezralý přes všechny ty modré vystupující žíly. Jestlipak naše paní sousedka také nemá modrou krev, ta se přes ty její spletité silnice žil docela ztratí, snad i zkušený kartograf by se v nich nevyznal. No nedej bože, aby se naší paní sousedce všechna krev nevytratila z žil, kvůli koloně nebo srážce, nehodě, která za sebou zanechává modřiny.“
Máta a meduňka, dvojčátka, držíce se za voňavé lístky zpívaly žertovné písně, nestoudné odrhovačky na strunách stonku, až se hlína vzdouvala pohoršením.
Slečna Agáta měla docela neprostorný balkónek, kam se lidská noha stěží dostala, neboť by musela pošlapat na sebe naskládané květináče, obrostlé zelení a zvadlými plody. Prádlo viselo přehozené přes balkon. Jeho neforemná figura oblékala vítr a poddávala se jeho živým pohybům- přesto oblečení není stvořeno pro živly, plameny ohně jej obrátí v prach, voda jej obalí vlhkou tíhou a nechá jej zarůst mechy a chaluhami, země jej převtělí zpátky do jejich kukly nezpracované bavlny a vzduch jej nechává tančit, šatí se do něj a zase jej svléká jako hadí kůži- jak dobrým sluhou by pohozené prádlo bylo pro lidské maso, jak rádo by chránilo úpony svalstva, růžolící vrstvení tuku a bělostné kosti.
Tak nějak Agáta ve svém skromném bytě s balkónem-zahradou žila, v nedbalkách bez prádla, na poličkách místo knih byly poskládány jízlivé kaktusy podle velikosti a ze skříní trčely pazhnáty větviček trpasličích stromků, ve špajzu se líhla dosud nenarozená semínka a na parapetech meditovaly bonsaje. Příběh slečny Agáty by nebyl nikterak zajímavý, zemřela by, posléze by ji plísně utkaly sametové pohřební šaty a snad by z jejího těla vyrostl pomník památného stromu, aby ji uctil a pohřbil její škůdci napadené uschlé tělo. Příběh by nebyl zajímavý, kdyby slečna Agáta nezahlédla na rajčatech, výhoncích jahod a na vínových dětských hlavách ředkviček hodující housenky.
„Housenka..takový odporný živočich, snad jediné mládě, které nevzbuzuje ani kapku roztomilosti, neprobouzí v ženách mateřský instinkt, kdo by si chtěl adoptovat housenku? A je housenka vůbec mládě, není to dokonale vytvořený tvor, jehož motýlí vzhled je pouze nezvratným důkazem reinkarnace? - a jelikož jsou lidé bezvěrci, zvyklí na západní myšlení, postavení na čiré racionalitě, domnívají se, že tento škůdce je jen bezbranným dítětem okřídleného půvabného hmyzu.“ Beztvaré, beznohé a zkroucené píďalky, modravé, smaragdové i opálové, lesknoucí se na slunci, měňavkové i matné, kaleidoskopické a chlupaté.
Jako mozaika, monumentální pohybující se obraz hemžily se na stropě, ze kterého prorůstala koruna stromu jako veliký lustr se zářivými lístky, zelenými diamanty prosvětlenými zlatým sluncem.
Slečna Agáta jednoho dne svou porci salátu pojedla, aniž by se vetřelců hmyzích zbavila, snad bála se být vrahem dětí, mláďat, které by pohřbili- jak si myslela- její mateřskost. Z mísy s modrým cibulovým vzorem- veteše – krmila se zelenými kusy listů, které přecházely volně do fialové a vínové jako to mají ve zvyku modřiny- jedla tak, chudinka nepozorná- že nevšimla si tvora hodujícího na listu - spořádaně, příborem z kusadel, příživníka, jež se připletl do modré cibulové malby a docela splynul s tím motivem. Nevědomky pojedla jej, až masožravky zatleskaly svými chřtány.
Co dál? Tento příběh je možná imaginací poblouzněné mysli, snad jste jej zaslechli v květinářství, nebo na procházce v botanické zahradě a proto se k smrti nudíte, vypadáte trochu, odpusťte, trochu jako smuteční věnce na náhrobcích zapomenutých příběhů a nebo ještě lépe, jako tlustí pomačkaní, článkovití tvorové, chroupající bezmyšlenkovitě dužinu významů slov a vět.
Pár měsíců uběhlo, housenčí vitráže zahalila chemická vůně, balkón zbělal sněhovou pokrývkou. Slečna Agáta bolestmi břišními trpěla, nevolnostmi a ztrátou zájmu o jakoukoliv květenu.
Dávno už lustr shodil listy, neshrabané z koberce válely se tam jako nechtěná děvčata.
Květy ve skříních dávno odkvetly, hlína se stala pouští, pustinou bez oáz. Nutno však dodati, že kaktusům se docela dařilo, avšak co kaktusy? Strádaly na poličkách jako nečtené knihy. Nikdo už nevěštil budoucnost v jejich šípech.
Jednoho dne slečna Agáta věnovala čas milostným hrám a když se kolem ní bezejmenný milenec ovíjel jako břečťan, z jejího rozevřeného klínu vylétl motýl.
Usoudila, že se asi pomátla, neboť vidění bílého motýla v tomto zimním nečase považovala za jeden ze symptomů deliria tremens. Dále se ovšem motýlem nezabývala, vylétl jako posel předčasného jara ke zmrzlým jezerům a skleníkům opuštěných zahrádkářství. Byla zima.
Komentáře