Útes

Povídka o silách místa

Stál jsem na okraji útesu a rozhlížel se do mořského šira. Tvář mi chladily pravidelné přívaly slaných kapének šlehajících od vln, které se tříštily o kameny pod skálou. Vlasy mi projel slaný vítr a já si vzpomněl, že zde sedím od poledne. Pohled na oceán už mi stačil, a tak jsem vstal a přistoupil blíž k okraji útesu. Na rozloučenou jsem plivl do roztříštěné pěny pod skalou. Pozoroval jsem oblouček, který plivanec v pádu opisoval a sledoval jsem dráhu jeho plachtění do vln, když můj pohled přitáhlo něco jiného. Pod ostrůvky pěny, kam plivanec mířil, se rýsovala plovoucí silueta. Nejprve jsem si myslel, že vidím nějakou velkou mořskou rybu, ale pak jsem v siluetě rozeznal lidské kontury. Silueta mířila ke skaliskům jako by se o ně chtěla roztříštit spolu s vlnami. Vykřikl jsem POZOR! jako bych doufal, že mě silueta pod hladinou uslyší. Ale nedalo se nic dělat. Stál jsem nad propastí a čekal, až se pěna dole zbarví do krvava. Příboj si však ponechal svou barvu a já jsem pocítil zvláštní chvění, které se rozhostilo v mém hrudníku. Pozvolna se rozšířilo do nohou a z nohou do země až se proměnilo v silné zemětřesení. Ležel jsem na zemi a bál se, že mě otřesy shodí z útesu, ale po chvíli zemětřesení ustalo a ze skály přede mnou vytryskl gejzír. Slaná voda mě celého promočila. Gejzír začal polevovat a já si všiml, že na špičce jeho proudu balancuje postava. Pomalu se snesla na zem a vykročila ke mě. Byla to dívka ještě vodově průsvitná ale postupně nabrala barvu a jemné stíny ji do tváře vepsaly podivuhodné rysy. „Jsem démon těchto útesů.“ Promluvila ke mě. „Jakmile jsem tě uviděla shlížet do mých širých oken, zamilovala jsem si tě.“ Zíral jsem na to stvoření a nebyl s to rozumně odpovědět. „My démoni si hledáme druhy a družky mezi lidmi.“ Pokračovala dívka. „Bohužel jsme nesmrtelní a způsob, jak učinit nesmrtelným člověka, neexistuje. Proto se náš život dělí na dvě stále se opakující etapy. Jsme šťastní, pojmeme-li člověka jako svého druha. S takovým jsme až do jeho smrti. Jistě znáš termíny starý mládenec, nebo stará panna. Jsou to lidé zadaní s démony. Mýlí se ti, kteří tvrdí, že tito neumějí milovat. Naopak, jejich láska je však obetkaná nešťastným tajemstvím. Mnozí se uchylují do klášterů ve strachu, že budou považováni za blázny. Skrývají svůj vztah s démonem za víru, přestože vědí, že je jejich život navenek klam. Avšak nevadí jim to, jelikož pro ně je tento vztah tím opravdovým životem, který nabízí vhled do starobylého mystéria bytí. Tito strpí řeholi a asketické způsoby jež jsou podmínkou pro pózu člověka jenž zasvětil život bohu. Srkají šťávy z toků nekonečného proudění, z něhož jsou tvořeny věci, místa, živočichové, rostliny a situace. Když však člověk zahyne, propadne se démon do namodralých hlubin smutku. Stromy a tráva na jeho obydlí chřadnou a zdi domů vlhnou a omítka praská. Až do doby, kdy opět najde člověka, s nímž si vzájemně naplní životy.“ Dívka umlkla, tiše se na mě podívala a já pochopil, že mé místo je od teď zde.

Vojtěch Vacek

+420 739 306 733 /

vojtavacek@email.cz

Profil

Komentáře