Ledňáček v cukru

Seděl na zrezlém barelu čokolády a čekal, až se přenese přes tohle slané období. Cukrovary vařily z vody a on si byl jistý, že pokud vyjde slunce, vše se slije v jeden moment, z kterého není úniku. Zavřel oči. Složil křídla do klína, stulil se. Ve vlnách k němu přicházelo chtění, jarní chtění po peří, po tření, po barvách, po návratu. Ve vlnách k němu přicházela samota. Ve stružkách slabost. V krůpějích hanba. V rose vztek a zahanbení. Sevřel. Vypustil ze sebe křiklavost, zbarvil vzduch zvukem a čas k němu proletěl, probudil se z netečnosti. Hrnéčky v piruetách přelévaly kávu, která se pak v osamělých kalužích šplhala vzhůru po kostkách cukru, které tak minutu po minutě černaly. Černé, sladké, leptající. Před ním se žouželila želatina. Vibrovala. Chtěla ho pohltit. Chvílemi ho to svádělo, chvílemi chtěl být pohlcen. Vata. Překotil zavřený barel a začal pařátky pochodovat po jeho obvodu. Vpřed. Rotoval, točil se, pohyb jej zahříval, želatina se lekla a kávu pročísly linie kovového lemu. Vatu rozbodával zobákem, napichoval, chechtal se. Žirafy s dlouhými krky koukaly z limonád a za ušima měli kandované třesně. Rychlost se stupňovala, barel rotoval, v jeho rychlosti obtiskovaly se na sítnici stopy barelů minulého času, minulé pozice. Proud rotujících barelů, proud běžících ledňáčků. Zobák vpřed a vzhůru! Křídla v balancu a v nabrané rychlosti formují z těla letící špici. Pohled se ustálil. Krs vatu ustupující želatinou. Za barely kutáleli se nemotorní sloni v metamorfózách pouštního křoví. Slunce se zapichovalo jehlami paprsků a propalovalo škvíry, jak kulometná palba, jeho teplo tavilo čokoládu. Po tváři mu stekly první krůpěje potu, první nepohodlí v té vší sladkosti. Přes cestu mu přeběhly krávy s karamelovými fleky. Barel se dal do skoku. Do odrazů, těžkých dopadů. Časové sekvence se zařezávaly, pohyb byl v pruzích a tazích, linie se přerodila do vln, tisíce barelů v každý moment, tisíce ledňáčků. Ústa s lízátkem polkla. Z koutku odtékaly sliny. Zem se otřásala pod nárazy zrezlého kovu. Ledňáček napjal křídla. Dekl vystřelil. Tisíce deklů. Čokoláda se vyvalila v ohromných dvou vlnách z bočních stran vlny předchozí. Utvořila klenutí, obrovitá křídla onomu letu vpřed. Pak se vlny rozrazily o hrany nekonečna a zaplavily celou existenci. A on letěl vpřed jak střela. V nabyté rychlosti nebyl k zastavení, prorážel nápory, chaos navzájem se rozrážejících amplitud jej zavalil. Tvář měl sevřenou v křeči a napětí, v nervóze. Oči v soustředění. Koala chroupala poslední tabulku nerozteklé čokolády. Jeho zobák se vynořil z oné smrště. Letěl dál coby světelná šmouha. Srdce mu vyskakovalo onou horečností z hrudi. Vše v něm praskalo napětím. Krůpěje čokolády pomalu sklouzávaly po peří. Kapka po kapce. Nakonec zůstal sám v prázdné černé. Žádná čokoláda, žádné sladko. Ucítil chlad. Samotu. Zachumlal se do ní. Nadechl se černé. Byla volná, tichá, jeho. Prohlédl si křídla. Volně jimi máchl. Konečně je viděl v tom pohybu. Konečně se viděl v tom rozmachu. Rozhlédl se, nikde nebylo cukru, jen černá. Rozlétl se, nepospíchal, nyní měl čas, aby hledal, co zbylo mu v černé, co zbylo mu z něho.