Prostor33

Prostor₃₃   

„Flatwhite si řikal?" ozvala se chodbou shluklá skupinka písmen.

Rema si dvěma prsty zatlačila na levou stranu čela, palcem si podepřela malou jamku mezi ústy a bradou. Její levá ruka byla připravená odpověď chytit. Jakmile by ji Tomáš skrz zuby přefiltroval, vymrštila by se a na tabulce denních rozhovorů by Remě připsala pár bodů.

Nejdřív se v rohu dveří objevily nohy, jedna následovala druhou, zaskakovaly za oči, které hypnotizovaly hladinu vody v hrnku. S výdechem se přel o pruhovaný potah pohovky, ticho na chvíli naplnil příjemně měkký zvuk svetru, co se zabořil do látky na sedačce. 

„Nene, to si objednával Šimon, poslední dobou kafe nějak nemusim," zívnul směrem k ní a promnul si oko ukazováčkem.

Rema se zamyslela. (Šimon? To je ten ze včera? Seznámí mě?)

„A co ty s Evou, nepropadla ta rezervace? Když si tam volala, vzpomněl sem si na ten plakát, co sem někde zahlíd, měla tam bejt nějaká akce nebo co."

Vylouhovaný sáček položil na talířek vedle.

„Je vlastně pořád s tim Australanem?"

„Rozešli se asi před dvěma lety, mám ten dojem." Odkašlala si.

„Ten plakát festivalu francouzskýho filmu? Na tom jsme přece byli minulej podzim."

-  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  - 

Otřela si jazykem patro. Měla dojem, že na chvilku v krku cítila zrnka písku. Zvedla se a zároveň s prudkým pohybem jejího těla jí hlavu oblepil flashback včerejšího večera, bral všechno s sebou, za chvíli se cítila prázdná jako oko tornáda. Posadila se, dala ruce před sebe, nohy k sobě, snažila se přimět krev k oběhu potom, co ho příval ethanolu na pár hodin zastavil.

V hlavě jí kolovaly ruku v ruce obličeje a slova, smíchávaly se a promíchávaly. Přes předýchanou atmosféru klubu jí pošeptal, že má oči jako tabák a že to sice napsal Hrabě, ale on to teď vidí na vlastní oči. Nemohla si vybavit jeho jméno, leželo někde na obrysu Itálie, říkal, že tu je na pár dní, cestuje.

Vyšli na chvíli ven, udeřila ji ostrost všeho, co bylo mimo noční podnik, a pak už cítí jenom vypínání, sahá na spínač a nechává tělo žít si mimo prostor hlavy, kterou právě vypnula, zatemnila.

Probudily ji až sluneční hodiny, které přes zatažené závěsy zbarvovaly modré skvrny na krku.

-  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  - 

Dopis přišel někdy kolem odpoledne. Otevřel ho, četl pozpátku, a pak i normálně, lidsky. Opustil na chvíli čtení a nechal působit kontrast černých písmen a bílého papíru v naději, že to dohromady začne dávat smysl.

Mladý Albánec rozhrnul samotou nasládlé závěsy a podíval se opatrně z okna. Lešení dvoupatrového moderního centra pomalu začalo opadávat a co nevidět se z vajíčka vyklube i celá prosklená budova.

-  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  

Budova se z Evergreenské ulice přesunula do Microsoft Word for Mac 2011.

-  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  

Seděli vedle sebe.

Dřív když spolu takhle seděli, měli pocit určité propojenosti. Nitky jim vycházely z dlaní a končily v konečcích prstů toho druhého.

Remu upoutal nasprejovaný nápis naproti stěny u pohovky, kde právě seděli.

 Položila mu ruku na koleno a vytrhla ho z otáčení stránek.

 „Nechals odemčeno?"

 „To je nějakej jejich vtípek, žejo?" užuž vstávala.

Tomáš skenoval nápis očima a v hlavě si obracel jeho význam.

„Nemám na tohleto fakt náladu, co si začal s těma artovejma filmama a salámovou produkcí, ti vlastně vůbec nerozumim.

Když už teda někam jdeme, nemluvíš, nebo postáváš venku s pivem a s nima." Poslední slovo už skoro křičela.

„Chápu, že to krysičkování v kanceláři tě asi uplně nebavilo, ale aspoň jsem si na těch akcích nepřipadala tak - "

Podíval se skrz ni a natáhl před sebe ruce.

„A co jako myslíš, že mám dělat, pořád mi vyčítáš ten svůj genderovej nesmysl, jak bych tě taky měl někam brát! Už jenom čekám, až začneš chodit polonahá a načmáráš si na prsa lihovkou femen!"

Jak mluvil, zaostřoval z bodu, který ho předtím tak upoutal, na dvě rozzuřené zornice, co ho s napětím pozorovaly.

Práskla za sebou dveřmi.

Byli spolu sami v jednom bytě.

-  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  

Otevřela ledničku a snažila se rozeznat předměty, které její ranní nevolnost slila do roztáhlé šmouhy. Natáhla se pro banán a ruka místo žluté slupky promáchla vzduchem. Zatřásla hlavou a snažila se smysly, které se ještě nestihly probudit, dostat alespoň do stavu pasivního fungování. Natáhla ruku po jogurtu, místo kelímku se ale jen nepatrně dotkla g, o konečky prstů se otřela noha t.

V duchu si přehrávala včerejší večer a zkoušela se rozpomenout, ve které části že se zapomněla, kde právě teď leží. Neprobuzená budíkem, v cizí posteli.

Celé ráno si připadala instantně. Neúplně hotová, docela na dně a čekala jenom na to, až se rozpustí. Posunovala se směrem k posteli, chtěla si lehnout a přes celou délku natáhnout veškerou svoji včerejší unavenost. Lehala si, p ani o ale její tíhu nevydrželo. Na písmenkách postele se leželo nepohodlně, svalila se na zem. Studená podlaha jí rozlévala po kůži příjemně chladivý pocit.

Otočila se břichem k zemi a chvíli jenom ležela a představovala si, že se stává součástí podlahy, že tam leží spolu, nemusí do práce, nakupovat, starat se o vlasy ani o DNA člověka, které pořád cítila v puse tam, odkud ještě před pár hodinami šeptala do tmy jeho jméno. Rukou sevřela hranu stolku, její prsty se zároveň prodraly ostrými hranami h a obloučkovostí u, snažila se nahmatat apple - friendly kamaráda.

Potřebovala ještě pár hodin spánku, všechno se jí to zdálo nějak mimo denní realitu jejího běžného života, usuzovala, že v ní asi ještě není.

Protáhla se, zívnutí rozechvělo stěny místnosti. Pravým ukazováčkem si promnula kloub na levé ruce, uvědomila si ale, že místo kosti potažené masem, sahá na ukončení k, lehce se dotýká záhybu o. Podívala se směrem k nohám, viděla n spojené s o a h opodál, nitkovitě propojené s prvním písmenem abecedy.

Její vnitřnosti pookřály, zmenšovaly se, natahovaly, až se z jater stalo pět písmen a ze srdce dvě slabiky. Sloupla se jí kůže a zbyla jenom ona. Tři písmenka a nic víc.

Mohla včerejší noc klidně hodit za hlavu, kterou už chvíli neměla.

-  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  

Seděl a koukal se na ta písmena znovu a znovu.

Chtěl toho člověka poznat, uklidnit ho, říct mu o svojí samotě a možná tak trochu ukousnout z té jeho. Byli stejně sami?

Vzpomněl si na Eliu, chodili spolu, hádali se spolu, ale byl za to všechno vlastně rád, kamkoliv šel, cítil v hlavě její přítomnost, nikdy se necítil sám.

Z dopisního papíru slabě voněl alkohol, na několika místech byla bělost papíru narušena nažloutlými skvrnami.

Nakláněl hlavu, nemohl přijít na to, co mu skvrna připomíná. Pár momentů mu připadalo, že se hodí k tomu čersvě vybetonovanému kusu na rohu ulice, jinou chvíli mu připomínala kontinent, kde strávil pár let života po tom, co se Elia odstěhovala.

 Začala fotit akty, popichoval ji, že na sobě ještě přece nemá známky života, co by stály za to si zarámovat. Ona většinou jenom pokrčila rameny, s každým pokrčením jí v hlavě cítil méně a méně, její jméno zabíralo v každé jeho myšlence menší a menší prostor, až nakonec zmizela úplně.

Z Albánie, z jejich bytu.

Neměli děti ani knihy, neměli se proč ještě zbytečně domlouvat a možná tak narazit na příležitost, jak se znovu propojit a navázat na to, kde to všechno přestalo. Rozdělili si lítost nad tím, kolik času každý tomu druhému věnoval, vzájemně se potom mlčením překřikovali, kdo lituje víc. Rozešli se každý jiným gatem, přistáli na jiném kontinentu a vzdálenost, která se mezi nimi při letu zvětšovala, roztrhla všechno, co zažili společně napůl.

Časem se z neúplných vzpomínek staly zbytky, které ani jeden nechtěl nikam zařadit a nikomu vyprávět.

Kdyby se potkali, nepoznali by se.

Otíral pohled o dopisní papír, zajímalo ho, jestli se jeho autor napil předtím, než ho psal, jestli usrkával ze skleničky během toho, nebo jestli mu tam ukáplo pár kapek potom, co dopis dopsal a kdy si uvědomil, že otevřít lahev je to, co zaplní chybějící.

Prohlédl si tmavý, místy možná i útulný pokoj, sjel pravou rukou do náprsní kapsy, nahmatal peněženku. Koupí si něco lepšího, když už.

Na chvíli bude mít dojem, že tu sedí spolu.

Vyšel z bytu, zabouchnul a vydal se k předním dvěřím. Otevřel dveře a narazil na bílé prázdno. Uvědomil si, že je něco špatně.

Rozeběhl se ve snaze narazit na supermarket, do kterého měl v úmyslu dorazit, nemohl ale doběhnout někam, co neexistovalo.

Chvíli se pokoušel kopat a používat pěsti, narážel do literatury, chtěl z ní pryč. Něuvědomoval si nic z toho, kde je a co se stalo, měl za to, že prchat před psanou fikcí je jako utíkat s ukradenou televizí.

Seděl hodiny a hodiny, až se z něj nakonec stal 2D otisk vlastního já.

Artan se rozpustil mezi řádky psaného textu.

-  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  -  

Před pár dny jsem procházela Evergreenskou ulici, hledala zastávku tramvaje. Procházela jsem po pravé straně ulice, zastavila se před číslem popisným 33 a chvíli koukala na prázdnou díru v zemi.

Dům chyběl.

Ve zprávách upozorňovali na vzniklé škody a náhlou ztrátu několika občanů.