Mezi časem a prostorem (ale hlavně v Praze)

Je čtvrtek odpoledne, Praha. Republiku toho času zasypává žlutý pyl za který může buď

za a) Andrej Babiš

za b) Američtí imperialisté, kteří práškují nebohé obyvatelstvo Východní Evropy hormony za účelem ovládnutí světa

za c) borovice.

Je to svobodná země, svůj debilní názor si vybere každý.

Zasazení do děje bychom měli, teď je na čase se vrhnout na téma dnešní naučné přednášky inženýra Ariana. Téma zní: Nepřijdete si v poslední době tak trochu odtržení od reality? Všechno je takové zmatené, zrychlené, rozházené. Asi jako když hodíte tenisky do pračky...ne, to je špatné přirovnání. Spíš jako když dáte pohory do pračky – celý se to tam mlátí a s každou další ránou se děsíte zavolat maminku a vysvětlit jí, že jste právě zničili její nejoblíbenější domácí spotřebič, páč jste kreténi. Jednu letenku do Kazachstánu prosím – někam se ukryju, než se to doma přežene.

Ale zpátky k tématu – cítím se odtržený od reality. Od času i prostoru. Tedy časoprostoru, jak jistě vyčetl každý pozér z té knížky od Stephena Hawkinga, kterou si koupil po jeho smrti a po třiceti stránkách a čtyřiceti instastoríčkách s haštágy jako #stephenhawking #jesuiskvantovýfyzik, jí hodil do kouta hned vedle učebnice trestního práva a posledního pozerského blábolu od Paula Coelha. Takže časoprostor a rovnou začneme s tím snadnějším. Časem. 

Čas, rok 2018. Tady bych jen chtěl uvést, že mě tahle nová rychlá doba hrozně děsí. Nic není stejné jako v těch krásných dobách mého dětství. Kde jsou videokazety? Následuje vysvětlení pro mladší generaci – víte děti, videokazety byly „takovej plastovej netflix“ – staré generace neměly Netflix and Chill, ale „kazeta a prcáme“. Samozřejmě to není jen o sexu nad zrnitým obrazem. Chybí mi ta doba na přelomu tisíciletí, kdy se celý svět a hlavně rodiče pohoršovali nad tím, jak Eminem jako Slim Shady urážel ve svých písních všechno a všechny a především pak ženy. No a dnes si jednoho takového Slima Shadyho zvolili v Americe za prezidenta.

Čas bychom měli, vrhnem se na prostor.

Spousta lidí má pocit, že někam nepatří, nezapadá. Já si taky tak trochu připadám. Samozřejmě to je způsobené více faktory. Za prvé, nejsem Pražák - narodil jsem se v tom koutu republiky o kterém se Pražáci vyjadřují jako „venkov“ nebo „ti nevzdělaní kreténi v exekucích co nám rok co rok kazí výsledek voleb a dvacetčtyřisedm koukají na Jaromíra Soukupa“. Jsem z Liberce, to je ta část republiky, co je 100 km od Prahy, ale dostat se tam vlakem trvá jako jeden transatlantický let, kdyby se přes Atlantik létalo s osmi přestupy, z nichž dva jsou z nějakého důvodu v Turnově. Do Liberce se proto jezdí busem z Černého mostu, což je místo tak hnusné, že se člověk do toho Liberce i začne těšit – samozřejmě, proto si jako každý Liberečák v Praze pamatuji zpaměti všechny zastávky na lince B od Florence až po Černý Most, terminl stejšn, plís exit d trejn.

Jako nePražák se v Praze občas potýkám s nepochopením. Třeba když mi jako jedinému nevadí pražská hromadná doprava. Kdo si stěžuje na pražskou MHD, nechť si vyzkouší libereckou. Dostat se v Liberci někam autobusem obnáší nejprve dojít na zastávku, čekat tři týdny, pak zjistit, že jste stáli na špatné zastávce, vrátit se domů, vlézt si pod postel a čekat než Vám Sudetští Němci přijdou zabrat dům. Není divu, že tam všichni chodíme pěšky.

Pro Pražáky jsem sice buran z pohraničí, ale pro své liberecké domorodce jsem kovaný Pražák. Vsadím se, že si mě všichni liberečtí známí představují jako chodící avokádový toust v konopné mikině s nápisem „Drahoš je můj prezident“, zatímco se protestně vážu k Libeňskému mostu. Na ukázku – nedávno jsem se bavil s jedním libereckým kamarádem – náš rozhovor vypadal asi následovně:

 Já: Tak co, zajdeme dneska na pivo?

Kamarád: Jo tak na pivo, ty zasranej Pražáku?

Ještě k tomu bydlení v Praze. - bydlím na koleji, což je takový AirBnB pro chudé. Na koleji bydlím, protože to mám blízko na Právnickou fakultu. A na té studuji z jednoho jediného důvodu, a to protože to z ní mám blízko na kolej. Bydlení na koleji je samo o sobě život měnící zkušenost. Vemte si třeba takovou kuchyni na koleji, a nebo ještě konkrétněji kolejní lednici. Kolejní lednice je prostor tak nehygienický, že vedle vašeho borůvkového jogurtu si spolubydlící už dva roky schovává plechovku otevřených fazolí hned vedle novičoku. Sám se divím, že na ni Spojené státy ještě neprovedly rutinní nálet pod záminkou boje s chemickými zbraněmi.

Když se na to tak začínám dívat, tak to celé asi začínám chápat. Chci říct, po tom co jste si přečetli, se mi asi nikdo nemůže divit, že si připadám v životě neukotvený jako názory Andreje Babiše.

Asi jak to zpíval Prince: „Neptej se doktora, kolik ti zbývá času, ale kolik ti zbývá rozumu. Protože na tomhle světě si na všechno sám.“