Nacházíme se v době, kdy můžeme násilí ve hrách a filmech považovat za donekonečna řešený problém, kde se střetávají dva radikální tábory – na jedné straně vždy milující matky, které se obávají o zdraví svých na brutalitě závislých synů, a na straně druhé milí, zaneprázdnění muži, kteří se rádi odreagují u akčního filmu nebo herní konzole a nesnesou, aby někdo diktoval obsah jejich zábavy.
Řešeným aspektem ve většině sporech na tuto problematiku je patologický vliv na vývoj psychiky jedince, respektive do jaké míry brutalita obsažená ve hrách a filmech ovlivní osobnost člověka v budoucnu. Často nám byli předhazováni trestanci a vrazi, u jejichž činů údajně hrála předchozí zkušenost ve virtuální realitě zásadní roli, příkladem je Anders Breivik, který je dle výsledků psychiatrů na počítačových hrách závislý.
Vycházejme ale, alespoň pro dnešek, z předpokladu, že se jedná o nemocné jedince, kteří by měli tendenci k násilí, i kdyby od mala vyrůstali v hejnu nemotorných kachniček. Pokud totiž pomine problém s ovlivňováním našeho chování, nemělo by v cestě filmovému a hernímu businessu s krví a odstřelenými končetinami stát nic. Ale skutečně potřebujeme graf, tabulku a podrobný vědecký rozbor, abychom si uvědomili, že dnešní komerční tituly jsou na násilí postaveny?
Doby, kdy se herní vývojáři vehementně bránili, že z protagonisty jejich díla cáká marmeláda (a vy jste si mohli nastavit její barvu na červenou) dávno minuly, a dnes se na nás nekrytá brutalita kouká z obrazovek, knížek, obalu našich oblíbených cereálií, zkrátka odevšad. Sice, co se her týče, existuje chytrá věcička zvaná PEGI (Pan-European Game Information), která by měla rodiče a spotřebitele informovat o nevhodném obsahu produktu, ale ruku na srdce, kdo z nás kdy PEGI řešil?
Ve výsledku jde vždy jen o nás. A nebojte, chápu, že pro všechny se jedná jen o zábavu, i pro mě, ale nestalo se vám nikdy, že byste sledovali film nebo hráli hru, a došlo vám, proč se proti násilí tolik zbrojí? Že by se výsledný produkt bez této konkrétní funkce, záběru obešel? Je normální a přijatelné, že naší (i mojí) zábavou je virtuální kradení aut, vykrádání bank, simulace válečného konfliktu nebo rovnou střílení bezbranných civilistů? Ano, dle moderní společnosti je to normální, přeci již dříve se lidé bavili gladiátorskými zápasy a popravami, je to přeci pokrok, že dnes své agresivní choutky můžeme přenést mimo realitu. Nejsme schopni žít bez nich?
Osobně jsem si jistý, že ze mě masový vrah kvůli filmům a hrám nebude, leda by mě někdo donutil hrát flappy bird celý den, to však nic nemění na faktu, že ve hrách, kde nenesu žádné následky, se tak chovám, a násilné sekvence ve filmech hltám. Stejně jako většina mých vrstevníků, stejně jako děti školního věku. Všichni sice tvrdíme, že nejsme ovlivněni, že se jen odreagujeme, ale ovlivněni jsme, ovlivňováni jsme průběžně, a tak existuje možnost, že nebýt her, už bychom dávno dostali nobelovku za mír. Možná je čas si připustit, že maminka měla vlastně pravdu, když tvrdila, že na takové věci jsme moc malí a že si máme raději koupit čokoládu a hrát si s panenkami.
Na závěr bych nás chtěl všechny vyzvat: až si příště zapneme GTA, dokážeme sami sobě, že umíme být hodní a morální i ve hrách – využijeme chodníků k chození a ne ke srážení chodců, když se budeme potřebovat přesunout, neukradneme auto, ale zavoláme si taxi, a když už nás naše agrese přemůže a odcizíme nebohému NPC dopravní prostředek, budeme alespoň zastavovat na červené. Schválně, jak dlouho nám to vydrží.
+420 721 733 951
Komentáře