Bylo cosi kolem půl jedenácté večer ve Florencii. Namísto slunce na mě zezdola nemilosrdně pálil asfalt. Jako rozbité podlahové vytápění. Ani se mi nechtělo shýbat. Říkala jsem si, že to do hotelu s tou rozvázanou tkaničkou doklepu, takový bylo vedro.
Stála jsem uprostřed opotřebovaného náměstí, trochu z ruky, mimo centrum města.
Skromná náměstí tohoto typu bývají opravdu hezká až po setmění. Až když už není vidět ta italská „neúdržba“, kterou je zasažen celý stát, ale na kterou pak doma v post-výletových depresích vzpomínáte s láskou.
Všechny ty neopravené praskliny ve výlohách, počmárané zdi milostnými sliby a omluvami (většinou od stejného autora), opadané omítky, zežloutlé okenice… Ono to má něco do sebe, ale když to v noci zmizí, taky je to fajn. Ve tmě to město totiž tak hezky sroste, zacelí se... Jako kdyby ho někdo upravil před sdílením. Člověk pak té Itálii ty chyby i na pár hodin odpustí.
V noci také zmizí ten šílený migrénický chaos. Řidiči už konečně zaparkují na všech přechodech a kruhových objezdech, přistěhovalci sklidí z ulic vystavené Luis Vuittonky a autobusáci přestanou blokovat provoz, aby se zeptali chodců na cestu. (Tak to přesně bylo. Přes den jsme se chtěli svést busem, ve kterém cestující museli navigovat řidiče k jeho zastávkám.)
Ve tmě je to prostě kolikrát lepší. Do toho se vám zbystří všechny smysly a vy slyšíte každý jeden rozhovor kolemjdoucích.
Pro ty, co nemluví italsky, můžou jejich vášnivé rozpravy znít jako úryvky z operních děl, které si po večerech romanticky přeříkávají. Ve skutečnosti je to ale většinou o tom, jak „švagrová vypěstovala krásná rajčata, ne jako ty vodový, co dovezl Giovanni a ze kterých se roztečou lasagne. A že se ty rajčata musí sníst rychle s olivovým olejem, co máme, protože ve zprávách říkali, že ten letošní bude stát za hovno.“ Novinky o špatné úrodě jsou pro ně jako krimi zprávy.
Postávala jsem před restaurací. Ten večer jsem musela vyjít na vzduch udělat pár kroků. Tak deset minut jsem rozdýchávala své plné břicho vedle babky, co vypadala jako drsnější verze Haliny Pavlovské. Za tu dobu stihla vdechnout 3 cigára jako nic. Tito lidé s takovýmto kuřáckým výkonem musí mluvit alespoň dvěma světovými jazyky naučenými čistě z nápisů na krabičkách od cigaret. Styděla jsem se si před touto kapacitou zapálit vlastní.
Bylo pozdě. Šla na mě únava. Někteří hosté ještě pořád přicházeli do restaurací. A klidně i s dětma. Jídelní rozvrh Italů mi i přes stejné časové pásmo vždy způsobuje zvláštní jetlag. Ale to je to nejmenší.
Načasování je asi tak to jediné, co mi jejich stravování nevyhovuje. Jinak si to můžete nakráčet do restaurace už v sedm. Sice teprve sundávají židle ze stolů, ale na rozdíl od českých zaměstnanců restaurací umí takovou moc příjemnou věc. Jsou milý a rádi, že jste je navštívili.
Já už byla po večeři, během které jsem snědla víc ryb než doma za celý rok. Představovala jsem si, co se asi tak děje v mém těle ve formě epizody Byl jednou jeden život. Jak všechny ty buňky a orgány šílí z návalu omega 3 ve formě mořských koníků, co se snaží zavést nový režim v mých beztak už zničených žilách středoevropským mládím.
Tak tohle se dělo doslova. Obrazně však mé žíly krvácely. Nebyli jsme v Itálii ani 24 hodin a už jsme stihli utratit víc než polovinu mého „kapesného“.
Dvě piva za deset euro! Obnos, který měl sloužit k mému uživení během jednodenního výletu po městě.
Před tím ještě 36 euro za dálnici. Peníze, za které bych si koupila, já nevím, tričko třeba.
Detaily jako 3 eura za dva hnusný zapalovače s nápisem Firenze s aztéckým vzorem. V Praze každé druhé polední menu s polívkou.
A abych nezapomněla, 12 euro za taxi. Suma, za kterou vám pražský uber dá sightseeing tour i s hradem a zoologickou. Ovšem zde jsme se za tu cenu přesunuli tak 2 km v té samé čtvrti, 3x vjeli do protisměru a ani jednou nepoužili blinkr. Bezpečnostní pás na mém sedadle nešel nahmatat, protože dlouholetým nepoužíváním zapadl do sedačky a asi s ní i srostl.
Vlastně cokoli, co se dělo na silnici, bylo jako scéna z filmu. Ovšem tam jste si jisti, že se jedná o kaskadéry a že se jim nic nestane.
Ještě ten den jsem viděla ťukanec mezi malým Smartem a jakousi hispánkou na skútru. (Mimochodem těch je tu plná Florencie.)
„Puta vieja malparida, esa puta que tiene el patente. Por Dios!“
Myslela jsem si, že si vylévá zlost mě a už jsem chtěla chápavě přitakávat, protože i přes svůj metr padesát z ní šel strach. Ovšem pak se otočila a já viděla, že má mobil narvaný na uchu mezi hlavou a přilbou a po celou tu dobu vedla rozhovor s její sestrou.
Tahle země je dnes něco, co stojí za to zažívat jednou, dvakrát do roka. Jídlo je tu až moc dobrý a lidi až moc hezký na to, aby to nebyla má destinace číslo jedna.
Ovšem na život je Itálie až moc nefunkční a drahá. A to je velká škoda.
Stála jsem tam před tou restaurací a s úsměvem vzpomínala na můj předchozí článek, kde jsem hledala ty záhadné důvody, proč je v Praze tolik Italů na útěku.
Ono to vlastně až tak záhadný není.
Paní dokouřila šestou cigaretu, já si zavázala tkaničku a šla jsem dovnitř.
Stála jsem uprostřed opotřebovaného náměstí, trochu z ruky, mimo centrum města.
Skromná náměstí tohoto typu bývají opravdu hezká až po setmění. Až když už není vidět ta italská „neúdržba“, kterou je zasažen celý stát, ale na kterou pak doma v post-výletových depresích vzpomínáte s láskou.
Všechny ty neopravené praskliny ve výlohách, počmárané zdi milostnými sliby a omluvami (většinou od stejného autora), opadané omítky, zežloutlé okenice… Ono to má něco do sebe, ale když to v noci zmizí, taky je to fajn. Ve tmě to město totiž tak hezky sroste, zacelí se... Jako kdyby ho někdo upravil před sdílením. Člověk pak té Itálii ty chyby i na pár hodin odpustí.
V noci také zmizí ten šílený migrénický chaos. Řidiči už konečně zaparkují na všech přechodech a kruhových objezdech, přistěhovalci sklidí z ulic vystavené Luis Vuittonky a autobusáci přestanou blokovat provoz, aby se zeptali chodců na cestu. (Tak to přesně bylo. Přes den jsme se chtěli svést busem, ve kterém cestující museli navigovat řidiče k jeho zastávkám.)
Ve tmě je to prostě kolikrát lepší. Do toho se vám zbystří všechny smysly a vy slyšíte každý jeden rozhovor kolemjdoucích.
Pro ty, co nemluví italsky, můžou jejich vášnivé rozpravy znít jako úryvky z operních děl, které si po večerech romanticky přeříkávají. Ve skutečnosti je to ale většinou o tom, jak „švagrová vypěstovala krásná rajčata, ne jako ty vodový, co dovezl Giovanni a ze kterých se roztečou lasagne. A že se ty rajčata musí sníst rychle s olivovým olejem, co máme, protože ve zprávách říkali, že ten letošní bude stát za hovno.“ Novinky o špatné úrodě jsou pro ně jako krimi zprávy.
Postávala jsem před restaurací. Ten večer jsem musela vyjít na vzduch udělat pár kroků. Tak deset minut jsem rozdýchávala své plné břicho vedle babky, co vypadala jako drsnější verze Haliny Pavlovské. Za tu dobu stihla vdechnout 3 cigára jako nic. Tito lidé s takovýmto kuřáckým výkonem musí mluvit alespoň dvěma světovými jazyky naučenými čistě z nápisů na krabičkách od cigaret. Styděla jsem se si před touto kapacitou zapálit vlastní.
Bylo pozdě. Šla na mě únava. Někteří hosté ještě pořád přicházeli do restaurací. A klidně i s dětma. Jídelní rozvrh Italů mi i přes stejné časové pásmo vždy způsobuje zvláštní jetlag. Ale to je to nejmenší.
Načasování je asi tak to jediné, co mi jejich stravování nevyhovuje. Jinak si to můžete nakráčet do restaurace už v sedm. Sice teprve sundávají židle ze stolů, ale na rozdíl od českých zaměstnanců restaurací umí takovou moc příjemnou věc. Jsou milý a rádi, že jste je navštívili.
Já už byla po večeři, během které jsem snědla víc ryb než doma za celý rok. Představovala jsem si, co se asi tak děje v mém těle ve formě epizody Byl jednou jeden život. Jak všechny ty buňky a orgány šílí z návalu omega 3 ve formě mořských koníků, co se snaží zavést nový režim v mých beztak už zničených žilách středoevropským mládím.
Tak tohle se dělo doslova. Obrazně však mé žíly krvácely. Nebyli jsme v Itálii ani 24 hodin a už jsme stihli utratit víc než polovinu mého „kapesného“.
Dvě piva za deset euro! Obnos, který měl sloužit k mému uživení během jednodenního výletu po městě.
Před tím ještě 36 euro za dálnici. Peníze, za které bych si koupila, já nevím, tričko třeba.
Detaily jako 3 eura za dva hnusný zapalovače s nápisem Firenze s aztéckým vzorem. V Praze každé druhé polední menu s polívkou.
A abych nezapomněla, 12 euro za taxi. Suma, za kterou vám pražský uber dá sightseeing tour i s hradem a zoologickou. Ovšem zde jsme se za tu cenu přesunuli tak 2 km v té samé čtvrti, 3x vjeli do protisměru a ani jednou nepoužili blinkr. Bezpečnostní pás na mém sedadle nešel nahmatat, protože dlouholetým nepoužíváním zapadl do sedačky a asi s ní i srostl.
Vlastně cokoli, co se dělo na silnici, bylo jako scéna z filmu. Ovšem tam jste si jisti, že se jedná o kaskadéry a že se jim nic nestane.
Ještě ten den jsem viděla ťukanec mezi malým Smartem a jakousi hispánkou na skútru. (Mimochodem těch je tu plná Florencie.)
„Puta vieja malparida, esa puta que tiene el patente. Por Dios!“
Myslela jsem si, že si vylévá zlost mě a už jsem chtěla chápavě přitakávat, protože i přes svůj metr padesát z ní šel strach. Ovšem pak se otočila a já viděla, že má mobil narvaný na uchu mezi hlavou a přilbou a po celou tu dobu vedla rozhovor s její sestrou.
Tahle země je dnes něco, co stojí za to zažívat jednou, dvakrát do roka. Jídlo je tu až moc dobrý a lidi až moc hezký na to, aby to nebyla má destinace číslo jedna.
Ovšem na život je Itálie až moc nefunkční a drahá. A to je velká škoda.
Stála jsem tam před tou restaurací a s úsměvem vzpomínala na můj předchozí článek, kde jsem hledala ty záhadné důvody, proč je v Praze tolik Italů na útěku.
Ono to vlastně až tak záhadný není.
Paní dokouřila šestou cigaretu, já si zavázala tkaničku a šla jsem dovnitř.
Komentáře