Modrožlutá

„Jsme pod palbou! Potřebujeme posily!“
Na ta slova se začal mrštně plazit podél plotu, aby snížil šanci, že by snad byl zasažen. Usmál jsem se.
„Na co tam čekáš?“ řval zuřivě.
Pomalu jsem si lehl na zem a plazil se spolu s ním. Byl jsem znatelně rychlejší, což se mu nelíbilo.
A tak přestal hrát.  

Okolí Doněckého letiště, Ukrajina, 8. 1. 2015, 11.25

Je na čase ukázat těm rudým šmejdům, zač je toho loket, a poslat je všechny hezky zpátky tam, odkud sem přitáhli. A ty, kteří se nemají kam vracet, poslat pod zem rovnou!

Posledních osm měsíců se nám dařilo letiště držet, ale naše šance jsou každým dnem horší. Z pýchy našeho pokroku, znaku modernity, se stal plac polorozpadlých hořících budov, které momentálně vězní několik z našich dobrovolných i profesionálních jednotek. Nemají kam ustoupit, spodní patro je obsazené separatisty a okolí letiště bedlivě sledováno ruskými top ostřelovači. Dobrovolní střelci, to určitě, ti chlapi mají na svědomí většinu našich mrtvých – jeden pohled na ranvej a končíte.

Proto se musíme zaměřit právě na ně, dal jsem dohromady jednotku v okolí, se kterou si posvítíme na ty zalezlé krysy přímo v jejich norách. Škoda, že tu nemám Dimu, byl na něj spoleh, tyhle kluky neznám déle než pár hodin. Ale musím vystačit s tím, co mám.

Rozdělili jsme se na skupiny po třech, každá prochází svůj vytipovaný objekt – rychle a efektivně, žádný potahovačky. Najdeš krysu, zabiješ krysu.

Stojíme před vchodem do čtyřpatrové zastaralé budovy. Omítka je popukaná a opadaná kolem zdí, ve kterých jsou na několika místech důlky po střelách. Nervózně svírám svůj kalašnikov pevněji, zpocené ruce se mi lepí k pažbě. Moji dva druzi, jejichž jména neznám, napjatě hledí na zavřená plechová vrata, která pravděpodobně nahradila původní dveře. Vydat rozkaz ke vstupu je těžší, než by člověk čekal, nevíme, co na nás za vchodem čeká. Nadechnu se a zdvihám napjatou paži, kterou rychle zamávám na dveře.

Vysoký mladík se k nim odhodlaně přiblížil a tiše zkusil, zda nám provizorní klika dovolí jednoduchý vstup. Máme štěstí, na druhou stranu v budově pravděpodobně nikdo není, když máme možnost do ní volně napochodovat. Vstupujeme s mírnými rozestupy, abychom si navzájem nepřekáželi, já skupinu vedu vpředu. Po několika metrech se mi naskytl pohled na předpotopní zakroucené schodiště.

Zamával jsem rukou na povel vpřed, následně si prstem poklepal na pusu – tichý postup. Opatrnými kroky jsme vyšlapali schody do prvního patra, které sestávalo z dlouhé chodby se dvěma zavřenými dveřmi v půlce a jedněmi otevřenými na konci. Rychle jsem poklekl a zamířil na poslední dveře, které představovaly aktivní hrozbu. Jeden druh se vydal podél zdi tak, aby mi nepřekážel ve výhledu, zkontrolovat zbylé dveře, druhý pozorně hlídal schodiště. Můj prst se přívalem adrenalinu klepal poblíž spouště, byl bych schopný vystřelil v prvních desetinách vteřiny, všechnu pozornost soustředěnou do malého prostoru otevřených dveří. Dostat tak šanci jednoho z nich oddělat!

Slavní ostřelovači Doněcku, elita, která vyžene ukrajinské kyborgy z letiště. Být na terminálu s těmi chudáky pod palbou a mít k dispozici můj starý dragunov, dal bych jim ochutnat jejich vlastní medicínu. To se jim to ostřeluje, když mají v hledáčku podvyživené pubescenty uvězněné jak mouchy ve skleničce. Ale dráhu ostřelovače už jsem nechal za svými zády.

Teplá krev s kousky hmoty mi ohodila obličej v doprovodu hlasité rány a já v sekundě stočil hlaveň na schodiště a zahájil palbu. U zábradlí ležel můj kolega s prostřelenou hlavou. Co si neohlídám sám, ohlídané není. Má střelba útočníka zahnala do vyššího patra, odkud předtím seběhl střílet. V uších mi hučelo od předešlého výstřelu a oční víčka se mi při mrkání lepila k sobě hustou krví. Tělo se mi třáslo strachem, na který by už mělo být dávno zvyklé. Vystřelil jsem odhadem deset ran, v zásobníku mi tedy zbývá dvacet minimálně.

Uslyšel jsem kroky zespoda, rychle jsem zkontroloval pozici mého zbývajícího druha – připraven mířil do chodby, kdyby přišla hrozba z některých dveří – a následně jsem se hbitě přesunul na okraj chodby, kde jsem se přitisknul ke zdi. Byl jsem tak v krytu a měl výhled na spodní schodiště spolu s částí schodiště vedoucího vzhůru. Ve spodním mezipatře jsem spatřil postupující přátelskou jednotku sestávající ze dvou mužů, museli nám přispěchat na pomoc, když zaslechli střelbu.

„Měj tu chodbu pod kontrolou…“ zašeptal jsem.
„Měj tu chodbu pod kontrolou, nebo tu chcípneme.“
Neodpověděl, koncentrovaně mířil do prostoru potenciální hrozby. Když mě zpozorovali nově příchozí vojáci, rychle jsem zdvihl pěst, čímž jsem zastavil jejich postup. Jeden z nich vytáhl z kapsy kabátu ruční granát. Musel jsem se zamyslet. Budova je sice stará, ale sama o sobě je robustní a v dobrém stavu. Přikývl jsem, snad tu krysu vyženeme z hnízda.

Voják se několika rychlými kroky přesunul do pozice, odkud mohl granát bezpečně hodit do vyššího patra. Ještě jednou se na mě otočil, abych svůj povel potvrdil, já přikývl. Bylo to právě v tu chvíli, kdy jsem si ve vyšším patře všiml něčeho, co mělo můj zrak upoutat mnohem dříve. Na zábradlí zde bylo uvázáno několik tenkých lanek, tak tenkých, že bylo jednoduché jejich přítomnost ignorovat – nástražná zařízení.

„Neházej!“ zařval jsem bleskově.
Pojistka dopadla na zem a voják držící granát se na mě smutně otočil. Viděl strach v mých očích, a aniž by věděl, proč řvu, chápal, že odhozením granátu by zabil všechny. Jeho oči také nemlčely – během těch několika sekund mi o něm prozradily vše: že se bojí smrti, že neví, proč bojuje, že neví, co tu dělá.

A najednou se roztrhl do oblaku černého dýmu.

Šrapnely mi prorazily hruď a já při dopadu ztratil vědomí.

„Večeře je na stole!“ zvolala a položila poslední teplý talíř na jídelní stůl.
Usmál jsem se na ni.
„Jak ses dneska měl, Demyane? Ivane, večeře!“ zvolala ihned po otázce.
„Nic neobvyklého, zajel jsem si na střelnici, tak jsem se trochu uvolnil.“
Ivan, můj malý milovaný syn, přiběhl ke stolu, posadil se na dřevěnou židli a s chutí se pustil do jídla. U stolu zavládlo napjaté ticho.
„Myslíš… myslíš, že nám hrozí nebezpečí?“ zeptala se šeptem Anna.
„Při nejhorším odjedeme, vrátíme se za rodiči, pochybuju, že by nám bránili v odjezdu.“
„Nebáli by se, že se připojíš k frontě proti nim?“
„Anno…,“ její pohled byl plný strachu a soucitu zároveň, „trápíš se předčasně, všechno se uklidní, nedělej si z toho těžkou hlavu.“
„Vždyť se tvrdí, že bude válka, jak si nemám dělat hlavu?“
„Já vás ochráním,“ ozval se najednou Ivan, „já vím, jak to chodí.“
„Ivane, opravdová válka není zábava, válka není dobrá.“
„Tak nás ochráníš ty, ty jsi v tom nejlepší.“

Okolí Doněckého letiště, Ukrajina, 8. 1. 2015, 14.55

Rozkašlal jsem se a mým tělem projela palčivá bolest. Mrkal jsem očima ve snaze zorientovat se v prostoru. Co se stalo?

Mé tělo bylo zavaleno sutí, měl jsem pocit, že se mi snad roztrhnou plíce, a necítil jsem nohy. Nic jsem neviděl, celý pohřben zaživa. Granát musel i přes vojákovu oběť odpálit nástražné výbušniny a zbortit tak celou budovu. Oči mi slzely.

Kdyby mě tak výbuch usmrtil rychle, nyní tu budu několik dní beznadějně sténat a pomalu pozorovat své skomírající tělo, každou hodinou si více uvědomovat smrtelnost mé duše, až nakonec, po dlouhých hodinách bolesti… zemřu.

„Hej…“ ozvalo se náhle hlasem plným bolesti, „slyším… jak se snažíš hýbat.“
Pomalu jsem otočil hlavu směrem, odkud mluva vycházela.
„Jsem tady,“ hlesl jsem a rozkašlal se.
Chvíli bylo ticho. Rukou jsem si sjel na hruď a zjistil, že je promoklá krví, z prsou mi trčely kusy železa, skla a dalších střepin, nohy jsem měl zavalené betonovou masou.
„Doufám, že to alespoň zabilo všechny rudý krysy,“ zašeptal jsem odhodlaným hlasem, popravdě bych ale raději nikdy do domu nevkročil.
„To jsme dva,“ odpověděl, „ale měli bychom se víc soustředit, co bude s našimi životy. Nedokážu se sice vyhrabat, ale vidím ven, snad dorazí pomoc.“
„Upozorníš je na sebe, já tady končím,“ přiznal jsem a propukl v tichý pláč, který byl dostupný pouze mému sluchu.
Do trosek prostupoval dostatek světla, aby mi konečně odkryl, jak mé tělo vypadá. Pravá noha byla zalomena v koleni do pravého úhlu a já viděl své kosti, jak vystupují z roztrhaného masa, ze stehna mi trčel kus ulomeného zábradlí. Jak bych mohl s takovými zraněními přežít?

„Tohle je naposled, co jsi něco takového řekl,“ ozvalo se razantně a já přestal dumat nad svým stavem.
„Nemůže trvat dlouho, než sem někdo dorazí a ty se mnou do té doby budeš mluvit bez přestávky, rozumíš? Nebudeš hodnotit svůj stav, ani fňukat nad svými zraněními, nebudeš prosit o pomoc a nebudeš mě otravovat, co všechno tě začalo bolet. A já nás odtud dostanu. Jestli tohle nezvládneš, tak tam raději najdi svou zbraň a střel se rovnou.“
Nevěřícně jsem hleděl do skuliny, kde bych snad mohl zahlédnout svého nového nejbližšího přítele. Je odhodlaný mě zachránit.

„Jmenuji se Demyan,“ oznámil.
Rukou jsem si sjel na nohu a vyjekl bolestí. Sledoval jsem své tělo, jakoby už nemělo být moje, jakoby už nikdy nemělo být mou nedílnou součástí, mé pokroucené končetiny odsouzené k amputaci.
„Hej,“ zařval pobouřeně, „teď se máš představit ty,“ rozkázal mi.
A já se neodvážil neuposlechnout.
„Boris.“
Zakašlal.
„Těší mě, Borisi. Tak mi řekni, proč tu teď spolu ležíme zavaleni v troskách budovy, proč tu ležíš ty?“
„Máš rodinu, Demyane?“ skočil jsem mu do řeči.
Zmlkl a já cítil, že se mu odpovídat nechce. Otočil jsem hlavu a hleděl vzhůru na betonové monstrum, které mě pohřbilo zaživa.
Válka není pěkná věc.
„Rodinu mám,“ pronesl tak, že mi jeho odpověď téměř unikla, přesto ale nakonec zůstala a položila se na naše bedra.
Slyšel jsem, že pláče. Sám rodinu nemám, ani nevím, jak se to mohlo stát. Už od mala jsem si svou budoucnost plánoval a rodina vždy byla její součástí, jeden ale nikdy nemůže vědět, kam ho život zavede. Nyní na hranici vlastního přežití, mezi dechem, který mi naplňuje ústa krví, mohu konečně docenit vše malé, co mě v životě potkalo a slzet nad tím, co jsem zanedbal. Ještě ráno jsem si mohl vychutnat šálek horké kávy, kávy nahořklé a plné hrudek ze zkyslého mléka, přesto šálek, za který bych nyní dal cokoli. Je to asi prokletí lidí, že si umí vážit jen toho, co právě nemají, že šťastní umí být jen ve vzpomínkách a budoucnosti, nikdy ne v přítomném okamžiku.
„Chtěl bych mít rodinu,“ vzdechl jsem „bylo by snazší pro ni bojovat.“
„Jsi sobec. Kdybych si nyní mohl vybrat, raději bych nikdy žádnou neměl, potom bych mohl zemřít bez toho, abych působil bolest dalším. Já si to dovolit nemohu, Anna už zažila bolesti dost. A ty si to dovolit nemůžeš, protože ti to prostě nedovolím.“
Proč mu tolik záleží na mém životě?
„Odejdeme odsud spolu, i kdybych měl mluvit bez přestání.“

„Budu jednou tak dobrý jako ty, tati?“ zvedl svá upřímná kukadla.
„Doufám, že ne.“
„Proč? Vždyť jsi nejlepší,“ nechápal.
„Protože ti nejlepší vždy musí zabít nejvíce lidí.“

Okolí Doněckého letiště, Ukrajina, 8. 1. 2015, 15.45

„Byl jsem ostřelovačem, ale nakonec jsem svůj dragunov odložil a rozhodl se bojovat proti těm šmejdům hezky zpříma.“
Demyan si vždy dával s odpovědí načas, díky němu jsem skutečně přestal neustále myslet na svůj stav a jeho slova mne držela při vědomí, možná zde skutečně nezemřu.
„Proč jsi tak nenávistný?“ zeptal se najednou, „všichni máme své důvody, proč jsme se rozhodli hájit názory a vlastní životy, ty ale máš spíše důvody, proč zabíjet druhé.“
„Proč? Protože jsou to parchanti, kteří potírají veškerá práva na svobodu, všichni do jednoho, zmařili naši snahu pozvednout Ukrajinu a měli by odtáhnout do Ruska, když ho tak milují.“
„Co když se ale někteří jen brání? Jsou to lidé, kteří mají rodiny stejně jako my, kteří jsou schopni lásky i přátelství, my to v nich ale nevidíme a oni v nás také ne.“
„Tvá první otázka byla, jak jsme se sem dostali. Chápu, jak jsem se sem, pod trosky zborceného baráku, dostal já, ale nevím, co tu děláš ty, když máš takový humanistický kecy.“
„Jen nesouhlasím, že odlišný názor určuje naše nepřátele. Vedu sice stejnou válku jako ty, smrt druhých mi ale potěšení nepřináší. Mnoha mým kolegům ano, mnoho jich je jako ty, možná proto se stále střílí.“
„Mně ano, pokud je to rudá krysa,“ odbyl jsem ho.
Jeho slova ale byla pravdivější než ta moje a já to věděl. Nemít ale svou nenávist, zlo, kterým se dobrovolně plním, nemohl bych přežívat tak dlouho, nebyl bych schopný zabít, když bych mohl být zabit sám. Musím je nenávidět, musím z praktického hlediska. Musím nenávidět, abych dostal šanci milovat ty, na kterých mi záleží.

Proč je ale nenávidím i nyní, když jsem svou válku prohrál?

Je to přeci jejich vina, že tu ležím pokroucen, je to přeci jejich vina, že jsem za nimi musel vstoupit, že jsem je musel štvát a hnát se za svou pravdou.

Je to přeci všechno jejich vina.

„Anno!“
Otočila se a hodila mi můj kalašnikov. Doufal jsem, že k tomu nedojde, ale nemám na vybranou. Musíme odjet, musíme se odsud dostat pryč. Pokud uzavřou hranice, bude to konec, mám už válek a armády dost. Je mi jedno, na čí straně je pravda, je mi jedno, kdo lže a kdo krade, nehodlám zabíjet ve jménu lidí, které znám jen z televize.
„Posaď Ivana dozadu a do kufru dej především jídlo, budou kolony.“
„Nemůžeš tady tu zbraň prostě nechat?“ zeptala se vystrašeně, „mají kontrolní hlídky.“
„Možná se budeme muset bránit, Anno, nemůžu spoléhat na štěstí.“
Smutně na mě hleděla, ten pohled nezapomenu, protože i když byl bez úsměvu, byl plný lásky. Tak nějak jsme asi oba tušili, že tady končí naše štěstí, ale ani jeden z nás nebyl schopen to vyslovit, ani jeden nechtěl.
A tak jsme se objali, mačkal jsem ji hodně a mačkal jsem ji dlouho.

Okolí Doněckého letiště, Ukrajina, 8. 1. 2015, 16.38

„Byl jsem vyznamenán. Stačí být dobrý v zabíjení lidí a jsi vyznamenán,“ zasmál se.
Bylo to naší nepříjemnou situací, která dávala všem dosavadním armádním zkušenostem nádech ironie a cynismu. Pohledem na smrt, ochutnáním její trpké konzistence, která vlastně není, přitom stále je, můžeme nakonec pochopit druhé. Do té doby je nechápeme, někdo se pochopení blíží více, někdo méně, ale nikdo nechápe plně. Kdybychom všichni umírali najednou, možná bychom mohli pochopit mír.

„To mě potkal opačný osud,“ odpověděl jsem vysíleně.
Ztráta krve, kterou jsem utrpěl, se značně podepsala na mé pozornosti a bylo jasné, že již nevydržím při vědomí dlouho. Záchrana se stále neobjevila a bůh ví, jestli sem má vůbec někdo namířeno. Demyan se mě snaží udržet při vědomí za každou cenu, neustále testuje mou pozornost. Nevím, proč mu na mně tak záleží, ale pokud se dožiji příštího dne, bude to jeho zásluhou.

„Co se stalo?“
„Děkuji, Demyane,“ zachraptěl jsem v pláči.
„Neděkuj a pověz mi, co se stalo?“
„Udělal jsem hodně chyb, Demyane…,“ zašeptal jsem, „nezasloužím si tvou pomoc.“
„Neblouzni a mluv se mnou!“
Ticho.
„Borisi!“
Slané slzy mi stékaly do pusy a jemně zvlhčily mé vyschlé rty. Myslel jsem na mládí, když jsem chodil běhávat do lesa, přeskakoval jsem kořeny a schovával se ve vysoké trávě. Brodil jsem se potokem a chytal v něm malé pulce, mé malé drobné kamarády. Co bych dal za jediný pohled na žabky, které se z nich musely stát. Vzpomínal jsem na oheň, který jsem si z uschlého dříví rozdělával na kraji louky, jak jsem na něm sušil své oblečení a ono vzplanulo, jak mě matka zmlátila, když jsem přišel domů nahý. Vzpomínal jsem na všechno, co bylo tak absurdně jednoduché a obyčejné, na všechno, od čeho jsem chtěl vždy odejít pryč do světa. A nyní bych se tam chtěl vrátit. Slyšel jsem Demyana, jak na mě křičí a domáhá se, abych s ním vedl debatu dále. Nevím ale, jestli mám dostatek síly, raději bych zbývající energii vynaložil na své představy, naposledy cítil vůni pampelišek, chlad potoka, žahnutí kopřivy.

Usmál jsem se.

Sjel jsem z hlavní silnice, protože jsem v dálce viděl kolonu aut, která mířila k hranicím, snad budu mít větší štěstí na okresních silnicích. Ve zpětném zrcátku jsem zkontroloval Ivana, spal.
„Miluji tě, Demyane,“ zašeptala mi Anna do ucha, „neboj, za chvíli se odtud dostaneme.“
Otočil jsem se na ni, její slova, která mě měla uklidnit, mi spíše nahnala strach. Kdyby sama věřila tomu, co říká, necítila by potřebu uklidňovat kohokoli z nás. Zrychlil jsem, silnice přede mnou byla podezřele prázdná. Po chvíli se mi naskytnul pohled, kterého jsem se obával. Vojenské kontrolní stanoviště.

Okolí Doněckého letiště, Ukrajina, 8. 1. 2015, 17.06

„Borisi!“
Škubnul jsem hlavou, jak jsem se probral ze svého snění.
„Slyším…, slyším tě,“ zakašlal jsem v bolesti.
„Musíš se mnou mluvit, musíš věřit, že sem přijdou…“, plakal, „přijdou a vyhrabou nás.“
Tiskl jsem si dlaň na hruď, jako bych si na ní něco tulil, kéž bych tak mohl umírat v trávě místo v betonu, v životě místo ve smrti. Kdybych tak mohl ležet pod stromem a dýchat čerstvý vzduch, chladit si nohy v rybníku a počítat hvězdy, které by mě dovedly do nebe.

Kéž bych mohl umírat bez nenávisti.

Vojáci nepláčou. Vojáci nepláčou.
„Vojáci nepláčou,“ zašeptal jsem v breku.
„Borisi…“
„Já bych neměl být… být zachráněn, Demyane.“
Plakal jsem plně, už jsem se ani nesnažil pláč skrýt.
„Já bych neměl být zachráněn.“
Demyan mlčel.
„Máš pravdu. Máš…,“ zakašlal jsem, „pravdu. Není to tak, že bych nenáviděl své nepřátele.“
„Borisi…“ ozval se znovu.
Hleděl jsem vzhůru a viděl slunce, jak mi svítí do tváře, jak mě pálí do očí, ale já to miloval, miloval jsem to víc, než jsem kdy byl schopný někomu projevit.   
„Nenávidím sebe…“ vzdychl jsem. „Nenávidím sebe za to… za to, co jsem provedl. Můžu… můžu za to já, já jsem vinen.“
Slunce pohltilo mé tělo a já se vznášel v jeho nekonečném horku.
„Je mi to líto,“ hlesl jsem a po tváři mi stekla slza, která mě probudila z mého snění. Slza, která mi připomenula, že se musím přiznat. Přiznat se ne Demyanovi, ale sobě.

„Přišel jsem o hodnost, protože… protože jsem provedl něco hrozného.“
„To nevadí, Borisi, každý dělá chyby.“
„Ty to nechápeš!“ zařval jsem, „přísahám… přísahám, že jsem to nevěděl. Měl jsem… jen malou chvíli.“
Natáhl jsem ruku k otvoru, kterým komunikuji s Demyanem, jako bych ho snad mohl pohladit, jako bych mu snad mohl poděkovat za jeho slova, která mě držela při životě.
„Zastřelil jsem dítě…“ zašeptal jsem.
„Zastřelil jsem dítě!“ zařval jsem.
„Jak by mi mohlo být… být odpuštěno? Měl jsem jen malou chvíli, malou chvíli na rozhodnutí. A já… já stiskl spoušť…“
„Borisi…“ vzdechl Demyan.

„Taky jsem nenáviděl, Borisi…“ hlesl, „nenáviděl jsem tak… tak moc.“
Plakal stejně jako já, plakal, protože cítil hlubokou bolest.
„Nenáviděl jsem sebe, nenáviděl jsem všechny, nenáviděl jsem všechno. Nenáviděl jsem celý svět. Často jsem si myslel, že jsem přestal, ale nikdy tomu tak nebylo. Do války jsem se přidal, protože mi někoho vzali a já se jim chtěl pomstít.“

Kdybychom všichni umírali najednou, možná bychom pochopili mír.

„Ale už nechci nenávidět, Borisi, už se na tom nechci podílet. Už nechci zabíjet, už nechci myslet jenom na sebe.“

Kéž bych tak mohl umírat v trávě místo v betonu, v životě místo ve smrti.

„Založ si rodinu, Borisi, přestaň s nenávistí, přestaň válčit za ostatní, přestaň věřit vyšším cílům a prostě žij. Netrap se tím, co se stalo, netrap se tím, kdo jsi byl, miluj to, kým budeš. Je ti odpuštěno, Borisi, žij bez nenávisti…“

Proč je ale nenávidím i nyní, když jsem svou válku prohrál?

 „Hej! Haló! Hej! Tady jsme!“ začal zběsile řvát.
„Demyane!“ zachraptěl jsem.
Slyšel jsem kroky, proboha, někdo tu je! Někdo sem dorazil nás zachránit! Můj pláč se proměnil v pláč štěstí, našli nás, vyhrabou nás! Je to celá skupina lidí, slyším tlumené výkřiky a pohyby. Někdo hnul s betonovým panelem, pod kterým jsem byl pohřben, a já zařval bolestí, jak se mi mírně uvolnila noha.
„Borisi! Proboha, už jsi v pořádku!“
Byl to Dimitri, museli mi sem přijít na pomoc.
„Dimitri…“ zasténal jsem.
„Už je to v pohodě, neboj, o všechno se postaráme.“

Kéž bych mohl umírat bez nenávisti.

Výstřel.

„Co se stalo?!“ zařval jsem, když mě Dima zvedl ze země.
Otočil jsem hlavu doleva, kde ležel můj zachránce, můj přítel.
Kde ležel můj zachránce, můj přítel s prostřelenou hlavou.
„Ne! To ne! Proboha!“ řval jsem z plných plic a snažil se dostat z Dimitriho rukou.
Demyan byl oblečen v separatistické uniformě, zavalen podobnou traverzou, která před chvílí věznila mě.

Lhal mi, abych ho nechal mi pomoci. Zachránil mě svými slovy, kterými mě dokola udržoval při vědomí, která upravoval, abych ho poslouchal. Nikdy bych se nebavil se separatistou a on to věděl, potlačil svou nenávist a nakonec obětovat svůj život, protože spatřil a přivolal mé druhy. Slovy vytvořil svět, ve kterém mi stálo za to bojovat o život a samotného ho to nakonec život stálo.

„To nesmíte! To nesmíte!“ řval jsem.
Skupina na mě nechápavě hleděla, všem poklesla ramena, protože pochopili, že můj žal je skutečný, že jsem zničen tím, co provedli. Vydral jsem se z Dimových rukou a padl vedle svého mrtvého zachránce.
„Promiň mi to… promiň mi to, Demyane.“
„Já… omlouvám se,“ pronesl tiše voják, který vystřelil „najdeš krysu, zabiješ…“
„Ne!“ zařval jsem z plných plic a plakal dál zničený.
„Ne…“ zašeptal jsem a poklekl vedle Demyana.
„Nezabiješ…“ zašeptal jsem pro sebe. A pro něj.

„Musíme jít, Borisi, je mi líto,“ došel ke mně a zvedl mě.

„Proč,“ zadíval jsem se mu do očí, „proč mě zachránil?“

„Vystupte si z auta a předložte doklady,“ zavelel voják.
„Demyane…“ šáhla po mé ruce Anna.
„Nic se neděje, neboj se,“ odpověděl jsem, ale byla to lež.
Došel jsem k vojákům a předložil jim své doklady, jeden je odnesl do budky, kterou měli provizorně přistavenou k cestě, a začal informace telefonicky ověřovat. Druhý voják si mě nervózně prohlížel. Anna mě vystrašeně pozorovala z auta. Oba jsme tušili, že náš malý výlet končí, a tak jsem se na ni jen chápavě usmál a pokusil jsem jí tím vyjádřit, jak moc mi na ní záleží. Úsměv neopětovala. Voják se z budky vrátil s připraveným kalašnikovem.
„Lehni si na zem, okamžitě,“ zavelel.
Druhý voják pohotově připravil svou zbraň. Zahleděl jsem se jim do očí.
„Chci jen pryč, pryč se svou ženou a synem,“ pronesl jsem k nim.
„Je mi líto, ale vojáka s takovým záznamem nemůžeme nechat odjet. Lehněte si, to je poslední výzva.“
Klekl jsem si a zahleděl se na modrou oblohu nad našimi hlavami. Poté jsem si pomalu lehl a dal ruce za záda.
„Tati!“
Rychle jsem otočil hlavou.
„Ivane! Ne! Anno!“
„Tati, já ti pomůžu!“
„Ivane!“
Běžel ke mně a v rukou neohrabaně táhl moji zbraň, abych se měl jak bránit.
„Je to jen dítě!“ zařval jsem bezmocně.
Vojáci rychle stočili zbraně na Ivana.
„Je to jen dítě, proboha!“

A najednou spadl k zemi.

Spadl a nehýbal se, kolem jeho malého nevinného tělíčka se vytvořila louže husté krve.
„Proboha!“ zařval jsem a vyběhl k němu, vojáci mě nezastavili.
Chytl jsem ho pod hlavou, měl prostřelený trup.
„Ivane, jsem tady, neboj se…“ mé slzy mu kapaly na čelo.
„Tati…“ zašeptal, „donesl jsem ti zbraň.“
Jeho oči se pak přestaly hýbat, dech se zpomalil a z koutku úst mu vytekl pramínek krve. Nebyl jsem schopen slova, neviděl jsem ani jeho tvář přes slzy, které mi kapaly z nosu, necítil jsem nic, než smutek a nenávist, neslyšel jsem nic, než křik a chaos. Anna stála u auta a pak padla na kolena, neschopna jediné reakce. Za tohle půjdu proti nim, za tohle je zabiju.
„Borisi, co jsi to udělal?“ zařval jeden voják do vysílačky.
„Vystřelil ostřelovač…“ zahuhlal druhý.
„Do prdele!“ vyštěkl jsem a otočil se na ně.
Stáli tam beze slova.
„Kdo… kdo by střelil na malé dítě?“ plakal jsem.
„Můj bože, kdo by střelil na malé dítě?“

„Proč mě zachránil?“