Někdy si říkám, jak by to asi vypadalo, kdyby se splnily všechny mé vysněné scénáře běžných situací. Nebo aspoň nějaký z nich.
Každý máme situace, ve kterých se ocitáme denně nebo prostě jakkoli pravidelně. Takové ty všední, během kterých většinou jedem už jen na autopilota. Co já vím, útrpné hodiny matematiky ve škole, dlouhá fronta v potravinách, přeplněný vagon metra…
U každé z těchto situací ale také máme v hloubi svých fantazií, choutek, úchylek a i nevinnějších tužeb svůj ideální scénář. Nějaký ten vysněný průběh.
Třeba, že do zpoceného napěchovaného vagonu metra najednou nastoupí hrozně sexy protějšek (ne, není to reklama na PlayBoy) a kvůli nátlaku lidí je nucen se přitlačit až k vám. Po dobu tří zastávek se z koutků očí navzájem ostřelujete sympatiemi, každých 7 vteřin ostýchavě vyhlížíte oční kontakt v odrazu ve skle (který vás stejně pokaždé překvapí) a dokonce si na náznak dostupnosti vyndáte sluchátka z uší.
Nic z toho ale k ničemu nevede. Osoba vystupuje. Vy však o pár zastávek dál v kapse objevujete podstrčené telefonní číslo. Prostě něco na ten způsob.
Zrovna nad něčím takovým jsem přemýšlela v kavárně, kam se s rodiči chodíme každý víkend nasnídat. V hlavě jsem zas jednou zvládla scénář a režii zároveň. Bohužel jediný viditelný výsledek toho všeho bývá jen chvilková obrna obličeje, čumění do blba.
No, kavárna… Je to spíš italská pekárna. To znamená, že hned za výlohou plnou čerstvě zrozeného pečiva stojí zaměstnanci pekárny.
Italové v bílé zaměstnanecké košili s vyhrnutými rukávy, vypracovaným předloktím, čtyřdenním porostem na tváři, obočím, které nikdy nezešediví a s odzbrojujícím pohledem. Takovým, co instantně způsobuje rudnutí a řečové vady. Nebo nutkání k těm trapným filmovým přeřekům jako: „ Dobrý den, co si dáte?“
“Vás… Teda! Jedno kapučíno, prosím.“
No prostě, sedíme v té pekárně, já a rodičové. Otec má přes celý stůl rozložené hospodářky tak, že si je z druhé strany omatlal marmeládou z croissantu. Máti si instinktivně všímá věci, co je tam, kde nemá být, bere ubrousek, kroutí hlavou a utírá zespoda noviny. Otec nerušeně čte.
Já s chirurgickou přesností uždibuju kousky mandlí z mého muffinu a rozpačitě házím hlavou. Snažím se udržet culík na levém rameni, abych měla aspoň pocit, že můj levý profil vypadá líp. Proč? Protože právě nalevo je Lorenzo. (Nevím, jak se jmenuje. Říkám mu tak.)
Lorenzo obsluhuje chladící pult s rybami a saláty. Netuším, jestli ho plní ledem nebo co, ale hlavní je, že si čas od času narovná záda a spolehlivě si počká, až se na něj podívám. Až se na něj podívám, zčervenám, uhnu, vyblednu a pak zase celé znova.
„Ty budeš jen ty mandle?“ ptá se otec podezřívavě. Je vlastně dobře, že odvádí moji pozornost od očního souboje, který stejně prohrávám na plné čáře.
„Ne, to ne. Ty ho chceš?“
„Ne, ale už asi čtvrt hodiny tady loupeš mandle z toho muffinu.“
„Si ho šetřim,“ odpovídám a ulamuju si první sousto. Lorenzo periferně pořád na mušce.
Vedle nás sedí alternativní manželský pár s norským přístupem k výchově svých dětí. Ty nezkrotně pobíhají kolem stolů, pletou se zákazníkům pod nohy a mezi tím vyřvávají nepochopitelná hesla. Většině z nich nerozumím. Zaznamenala jsem jen jedno, když se ta malá holčička zapletla pod nohy Italovi nesoucího bednu baget, s ďábelským úsměvem zařvala: „Inflace!“ a utekla.
„Dem se podívat na ty saláty. Dneska nebudu vařit, tak si ukaž, který chceš k obědu,“ ohlašuje máti a pomalu zavírá kulturní přílohu novin. Během toho rychle dočítá konec věty. Jakoby její ruce měly časový limit, kdy drží noviny rozevřené.
„A mě se nikdo neptá,“ zabručel otec, aniž by odtrhl oči od fejetonu o ústních vodách. „Až budeme doma, vyhodíme Listerin!“ Otáčí stránku. „Prej je to sračka.“
„Proč?“ ptám se, abych natáhla čas, než se s mámou vydáme za Lorenzem.
„Že je to moc silný. Má se to používat, jen když si třeba zapomeneš kartáček a někde stanuješ.“ S mámou jen souhlasně přikyvujeme, protože delší odpověď nás nenapadá. Poučeny vyrážíme k salátům.
Obě se stavíme před pult. Na důkaz toho, že mě Lorenzo nijak nezajímá, že jsem přišla jen pro salát, že vůbec nemyslím na to, jaký má asi hlas, že si vůbec nekladu otázku, jestli je zadaný, že mě ani nenapadne pohledem zabrousit na jeho tmavé zarostlé zápěstí a že vůbec nevnímám to, jak se mi tváře zalily horkem, zaujímám důležitý postoj. Čtyřmi prsty si podpírám bradu a palec pokládám na rty, protože prostě „intenzivně přemýšlím“.
„Tak ty asi krevetový, ne?“ ptá se máma. Domyšleno.
Lorenzo stojí přede mnou. Mezi námi jen led a ryby, romantika… Je mi jasné, že má ten profesionálně vřelý úsměv, který si většina žen bere až moc osobně a já jsem jen jedna z nich. Nic víc.
„Tak padesát deka tady toho krevetového,“ říká máti a hází na mě ujišťující se pohled. Přikyvuju na souhlas. Jako bychom došly k velkému rozhodnutí odpojit pacienta z přístrojů.
„Padesát,“ opakuje Lorenzo potichu, aby zakryl silný přízvuk. „Všechno?“ ptá se a pokládá kelímek salátu na váhu. Jeho hlas je hluboký, výrazný. Určitě je to ten typ, co se v hospodě nemusí namáhat, aby ho bylo slyšet.
„A ještě třicet tady z toho artyčokového,“ poklepává máti na sklo.
„Tři-cet,“ opakuje Lorenzo náročnější slovo a pokládá artyčoky na váhu. Čísla na digitálním displeji přeskakují a dochází k závěru. Stíhá se na mě usmát a já stíhám úsměv vrátit.
„Na, já jdu koupit víno. Vezmi ty saláty,“ podává mi máma peníze a vzdaluje se k dlouhým policím plných vín.
Lorenzo se ke mně otáčí. Zdá se, že se nadechuje ke slovu, ale rozpaky z lámavé češtiny ho nechávají jen s tím úsměvem, se kterým komunikoval do teď.
„Díky,“ podávám mu peníze. Naklání se před pult tak, abych já mohla jen pohodlně natáhnout ruku. „Díky,“ odpovídá nacvičenou frází. Chvilku mlčíme. Znovu se nadechuje a já jsem nervózní za něj. „Tak, vy… Next week?“
„Sí,“ odpovídám s úlevou. Lorenzo rozšířuje úsměv a souhlasně přikyvuje.
„Next week, sí,“ mumlám si pro sebe při odchodu. Tenhle scénář se mi zatím líbí takhle…
Komentáře