Pojďme se uspokojit

Ve dvě hodiny ráno mi záchody nočního klubu připadají jako to nejútulnější místo v Praze. Jsou protipólem chaotického prostoru plného do hudby se zmítajících těl. Na vlně alkoholu jsou zde utužována přátelství, vždyť držení vlasů zvracejícímu příteli je aktem lásky a líbání cizích rtů strhujícím dobrodružstvím.

Když ze stage zazní známý beat, místnost se rychle vyprázdní. Hudba se zdá být kilometry daleko a já tu stojím v tichosti jen se svým odrazem v zrcadle. Pozoruje mě, jako by čekal, co udělám. A tak na sebe zírám, prozkoumávám každý detail své tváře, jako bych se viděla poprvé v životě. Tmavé oči na mě nekompromisně hledí,  s ledovým klidem nikdy neuhýbajíc mému pohledu.  Až když se koutky mých rtů zlehka pozvednou, v mých očích zableskne. Jako by mě můj odraz s pobavením vyzýval. Zná mě až příliš dobře. Prudce se nadýchnu a s úsměvem od ucha k uchu vyrazím dveřmi připravená pokořit tuto noc.

A tak se to opakuje, noc po noci. Nakonec je jedno, jestli jsme v parku, doma v obýváku, v přeplněném klubu nebo jaké substance nám kolují krví. To, co všichni vyhledáváme, je lidská interakce. Je naší základní potřebou, a přesto je ve všedním životě tak potlačená. Ve škole jsou komunikace a spolupráce omezeny na minimum a individualismus splývá se sobectvím. Naše ega přímo vzkvétají v kompetetivním prostředí, kde je prospěchový průměr známkou lidské hodnoty. Jediné, co nám zlepší náladu po nepovedené zkoušce, je když z ní vyhodili i našeho kamaráda. Alespoň se máme s kým ožrat v jedenáct dopoledne. Za to v pracovním poměru k otupení reality nepotřebujete ani tu flašku. Práce v kanceláři zvládá vyvolat apatii mnohem efektivněji. Zde komunikační vyvrcholení představuje odeslání emailu kolegovi, který sedí u stejného stolu o dva metry dál. Což v případě openspacu znamená, že mezi vámi sedí další tři lidi snažící se nenápadně sjíždět facebook. Není nic příjemnějšího než strávit devět hodin zíráním do obrazovky a vytvářením smyšlených hodnot vedle lidí tak pečlivě hrající role korporátních zaměstnanců, že můj pocit sociální izolace nabývá chronické povahy. A tak radši mlčím, celý den, každý den.

Není divu, že se víkendy snažíme zahltit co nejvíce autentickými prožitky. Vylité mozky a ztráty vědomí jsou oblíbenou volbou, ale myslím, že jsme si ujasnili, že společnost je tou nejdůležitější částí. Lidé, kteří se souhrnem naprostých náhod objevili v našich životech a vedou s námi rozhovory o nevyřešitelných filosofických otázkách namísto o státnicích a receptech na proteinové lívance. Hrají si s námi na čaroděje místo na právníky. Svěřujeme si ty nejniternější touhy namísto vedení small talku zaplňujícího ticho bezvýznamnými zvuky. Ztrácíme kontrolu místo pocitu úzkosti.

Komplexnost našich životů může mít dusivý účinek. Nesčetně povinností uspokojujících stále přibývající potřeby, které dávno zapomněly přinést nějaké uspokojení. Hrajme tolik rolí, že zapomínáme, kdo bez nich jsme. Kdy projevujeme jednu část našich neuchopitelných osobností a kdy se jen snažíme zapadnout? A tak se na změť těchto situací koukám asi jako na třídění svého šatníku při jarním úklidu. Vezmu kus oblečení a zeptám se: Jsem to já?