V sobotu jsem se zúčastnil debutu zajímavého projektu, opery v kavárně. Netradiční nápad se zrodil, jako tradičně, v myslích dvou nadmíru produktivních a příjemných lidí, Jakuba Stejskala a Veroniky Loulové. A když se dají dva kulturní, kávou nasáklé mozky dohromady, nemůže vzniknout nic než kultura, kde jinde než v kavárně. Jakub jejich společný cíl shrnul na konci představení, které popíši dále, slovy: „Dnes opera přišla za Vámi tak jí to někdy oplaťte a jděte za ní“. Vzkaz je vcelku jasný. O operu se zajímá velice málo mladých lidí, a ačkoli umění díky mladé generaci zažívá až podezřele velký boom, opera zůstává upozaděná. To se tito dva rozhodli změnit.
Přišel jsem do kavárny Duende u Karlových lázní kousek po osmé večer. Hlavní místnost byla plná. Češi, cizinci a na baru posedával Kuba a Veronika. Nikde ani náznak kulis, nikde žádný kostým. Všechno probíhalo jako normální sobota v kavárně, pivo, víno, cigarety. Člověk by zapomněl, proč tam vlastně přišel. Odbila devátá a najednou se pod rukama Juliany Pastorové ozvaly klávesy. Nevím jak, najednou se ocitly na baru hned vedle pípy na Bernarda 12. V tom se Magdaléna Hebousse, jedna slečna v klobouku, člověk by si ani nevšiml, proměnila v Ďáblici a začala zpívat. Opera začala.
Vtipné na celé situaci byly pohledy ostatních lidí. Bylo jasné, že o opeře nejen, že neví všichni, neví o ní valná většina osazenstva. Nikdo z nich to nečekal a podle výrazů v jejich tvářích to bylo příjemné překvapení. Tou dobou už pěl i zoufalý Don Giovanni v podání Daniela Klánského. Opět, řekl bych, že je to civilista, někdo kdo si zaskočil na pivo po práci.
Jeden obličej se ale vymykal ze zbytku těch rozjasněných a usměvavých. Slečna sedící v rohu, kytičkované šaty, v ruce kniha Pýcha a předsudek. Nevypadala šťastně, možná kvůli nečekané vlně kultury, možná kvůli tomu že jsem měl na jejím stole pivo. V tom se zvedla, nadechla se a změnila se v Andělici.
A v tom jsem si uvědomil asi tu nejkouzelnější věc na celém patnáctiminutovém představení. Kulis nebylo třeba, celá kavárna jimi byla. Já měl ve skutečnosti pivo celou dobu postavené na něčem, co se ve vteřině změnilo v tu nejreálnější repliku klasicistního stolu. Hosté byli křoví a opera vířila kolem nás. Lidé, co jsem považoval za normální, o ničem netušící osazenstvo, se změnili v operní pěvce. A cigaretovým popelem zaprášená podlaha se změnila v prkna, co znamenají svět.
Surrealitu podporovaly maličkosti, detaily co dotvářely celou tu absurdně krásnou situaci. Když Andělice, Veronika Holcová, vychrstla v návalu žárlivého vzteku na Dona Giovanniho víno, bylo to JEJÍ víno. Víno co si koupila na baru a popíjela ho, než přišlo její entrée. Giovanni na druhé straně uprostřed aktu zvednul mobilní telefon. A byly to právě tyto bezprostřední bagatelizace, co dle mého přispěly k hlučnému potlesku, co následoval po této čtvrthodinové, pro mnohé nečekané kulturní vložce v jejich stereotypních sobotních večerech.
Projekt Veroniky a Jakuba, jehož prvního nádechu jsem byl svědkem, nejen že si klade za cíl zprostředkovat často opomíjené umění opery tím nejméně násilným způsobem mladé široké veřejnosti. Zároveň, což může být i důležitější, podporuje mladé operní pěvce a umožnuje jim zkusit si, jaké to je dělat to co umí před reálným publikem. A já osobně nevím, jakého z výsledků si cením více.
Facebook stránka Run OpeRun: http://www.facebook.com/runoperun
+420 721 012 068
Komentáře