Jak jsem pět hodin pracoval v Berlíně

  Jsou prázdniny a já chci pracovat. Ovšem ne za koruny. Mám za lubem vydělat tvrdou západní měnu a zároveň zdokonalit svoji Deutsche sprache. Pojedu vlakem do Berlína, trochu začíšníkuji a vrátím se v Mercedesu! Nebo možná ve Volkswagenu a užiji si pocit sladké emisní rebelie. Přinejmenším to bude aspoň první třídou (jsou tam hezčí potahy na sedačkách). A hlavně, jak by doplnil čecháček v hospodě čtvrté cenové kategorie, musím to stihnout, než všechny ty super pracovní pozice zaberou workoholičtí uprchlíci. Házím do kufru plyšovou myš Kubu, pestrobarevné ponožky, foťák, který zde nakrmím desítkami obrázků a vydávám se jako Honzík na velkou cestu. Sehnat práci nebude žádný problém.

„Nein, nein, nein, leider nein,“ slyším z každé kavárny, restaurace a počínštěné „leider nein” slyším i z asijského bistra. Všude mají plné stavy (a to ještě ani nedorazili ti uprchlíci) nebo vedoucím vadí, že chci práci jen na měsíc, což je prostě „nicht genug“. Tak vždy s protaženým obličejem osedlám svůj bicykl a jedu o deset metrů dál, abych znova slyšel, že „je nám líto, ale ne“.
 

Po Berlíně jsem se pohyboval právě na kole a to z několika důvodů. Metro má více linek, než do kolika umím počítat. V Praze máme žlutou, zelenou a červenou, tedy přehlednou trojku (a i to dělá spoustě nepražáků problémy). Zde se vám na schématickém plánku pod- a nadzemky přes sebe plazí a kroutí bezpočet hadů v celém barevném spektru. Nákres linek tedy působí jako obrázek malého autisty, který dostal k Vánocům příliš mnoho pastelek. Navíc, stařičké klaustrofobické příměstské vagóny vyvolávají dojem, že je projektoval ještě Hitlerův dvorní architekt Speer. Za to všechno musíte ještě samozřejmě zaplatit – jedna jízda stojí 2,70€, což je cirka celý můj studentský rozpočet na jeden den. To znamená, že bych mohl metrem jezdit jen v případě, že by zde fungoval bezpříplatkový catering jako v letadle. Nefunguje.

První den se nesl ve znamení neúspěchu. Pozdě v noci jsem líně šoural svůj bicykl po silnici vedoucí od Brandenburské brány ke kamarádovi, který mě v Berlíně vzal do podnájmu ve svém podnájmu. Na obličeji se mi po cestě vykroutilo tolik smutno-otrávených grimas, že by to vydalo na celou sadu depresivních emotikonů ve facebookovém chatu. Půlnoční temnotu v pravidelných intervalech střídal kuželovitý svit lamp a někde na tenké hranici světla a tmy jsem najednou spatřil dívčí obličej, který ke mně vyslal vřelý úsměv. Kdyby můj smutek byl odporný shluk kvasinek na okenním rámu, je její milý pohled Savem proti plísním, které důkladně rozežere všechno nežádoucí. Zazubil jsem se nazpět, ovšem hned pikosekundu nato jsem zaregistroval, že dívčin outfit se skládá jen ze tří kusů - lehkého sáčka, krajkovaných kalhotek a červených jehel. „Tududum-dum”, ozval se v mé hlavě zvuk značící fejl. Děvče se živí nejtradičnějším řemeslem a zrovna má šichtu. Radost z úsměvu byla ta tam. Když jsem projížděl, zakřičela ještě: "Hej Süßer!". Slečna Šlapková má asi okurkovou sezónu, když to zkouší i na nemajetného cyklistu. Po cestě jsem potkal ještě tři její kolegyně a vypozoroval důmyslný systém, jakým se dívky lehké jako peříčko chrání před přísnou policií. Všechny měly vysílačku, pomocí které je jejich pasák varoval před projíždějící policií.


 

Další den jsem zkoušel své štěstí v Kreuzbergu. Tato rozsáhlá čtvrť je domovem hipsterských ultraz a jim podobných živlů. Všudypřítomné graffiti se zde rozpíná jako fasádový břečťan až do druhých pater činžovních domů a každou druhou zeď zdobí nápaditý mural. Napravo, nalevo, před vámi, za vámi, nahoře i dole je buď kavárna, bizarní obchůdek, či klub, ze kterého se večer co večer line berlínské techno syrové jak tatarák a temnější než duše Andreje Babiše. Tato hudba ve vás vyvolává překvapivě příjemný pocit urputné duševní úzkosti. Taková instantní party melancholie. Jediné, co mi v Kreuzbergu chybělo, bylo volné pracovní místo. Vlastně jedna malá naděje mi svitla, když jsem ve vedlejší uličce vešel do zapadlé huličské kavárny. Hned po otevření dveří dopadla na mou tvář marihuanová facka.

„Plesk!”

Zmaštění tu byli všichni včetně na gauči polehávajícího vedoucího, který v ruce třímal skleněný bong velikosti XXL. Kdybych zhasnul, jeho oči by svítily jako dva červené lasery. Na otázku, zda zde má volné pracovní místo, mi mile opáčil protáhlým „jaaaa”. Jenže pak si asi uvědomil, na co jsem se ho ptal, znejistěl, chvíli zmateně šrotoval a pak se jen ozvalo „sorry, neeein”.

Situace začínala být vážně zlá. No a kam se vydá zoufalý heterosexuál marně shánějící práci číšníka? Přece do gay čtvrti. A kam se vydá ještě zoufalejší heterosexuál shánějící práci číšníka? Z homočtvrti domů bez práce. Ano, ani zde jsem nepochodil. Pár barmanů si na mě sice chtělo vzít číslo, ale to nebylo kvůli práci, nebo přinejmenším ne kvůli práci, která by nevyžadovala určitou míru sebezapření.

Začal jsem být znechucený, vyčerpaný a zbavený iluzí. Po třech a půl dni horoucného cyklistikování, kdy jsem několikrát projezdil Berlín křížem krážem, podaly mé vyflusané nohy mozku návrh na odvolání z funkce. Začal jsem mít pocit, že legendární Tour de France je jen silně medializovaný trénink na shánění práce v německé metropoli. Beznaděj mě donutila zkoušet hledat místo i v překýčených giftshopech patřících prapodivným Arabům, a zrovna když už jsem se chtěl tázat i žebráků, zda neshánějí kolegu na škemrání o drobné a cíga, kousek od Alexanderplatzu na mě vykoukla černá blýskající se krychle s prosklenými stěnami, která ve svých útrobách skrývala kavárno-restauraci stejně moderní, jako byl její zevnějšek. Jídelní lístek měli napěchovaný pochoutkami zdravé kuchyně a ryze mladistvý personál pracoval do rytmu elektronických melodií, hrajících na restauraci relativně nahlas.

„Tady musím pracovat!”

Přišoural jsem se ke slečně obsluhující automat na fresh džusy a ačkoli jsem si byl téměř jist odmítnutím, stejně jsem se, skoro roboticky, zeptal, zda někoho neshánějí. Z jejích usměvavých úst vypadla šokující odpoveď: „Ano."

„Cože?!”

To jsem tu ještě neslyšel. Ne, musel jsem přeslechnout. Už jen proto, že uchošťoury jsem nepoužil někdy od tercie. Džusotvořitelka ale ihned zavolala šéfa, který se mě vážně zeptal, zda mám nějaké zkušenosti s prací v pohostinství. Strach z dalšího neúspěchu donutil mnou pravdu udělat ze sebe chameleona a maličko se přizpůsobit okolnostem.

„Jistě, otec vlastní moravskou restauraci v centru Prahy. Byl jsem prakticky počat na barovém pultu a tři talíře jsem udržel dříve, než jsem udělal první krok,” prohlásil jsem. Otec sice v restauraci pracoval, ovšem v časech, kdy já ani nebyl na světě, a od té doby kraluje v kancelářích korporátů.

„Perfektní,” výskl šéf. V neděli máte první zkušební směnu!

A opravdu, neděle 11:00 a já jsem byl v restauraci, oděn do předepsané černé. Ujala se mě macatá Öberčíšnice, která mě během pouhých tří minut protáhla celou restaurací, vysvětlila všechny principy, představila menu, prozradila čísla stolů a předvedla zadání objednávky do počítače. Takhle rychlý kurz nedělají ani plzeňská práva a stejně jako místní absolventi, ani já jsem po jeho dokončení nebyl o moc znalejší. Slečna Öberčíšnice se stehny a lá baobab potom prohlásila, jak slyšela, že restaurace je můj druhý domov, ale stejně si mě dnes raději vezme pod svá křídla a budu pracovat s ní. To bylo mé veliké štěstí.

Jenže jen co toto deklarovala, zmizela někde ve skladu. Zůstal jsem sám (jako Kevin doma) mezi několika stoly přetékajícími špinavým nádobím a hosty lačnícími po další objednávce. Začal jsem tedy sklízet nepořádek, ale hned u druhého talíře nastal problém. Vůbec nechtěl držet na ruce. Nasadil jsem tedy do akce všechny své končetiny a využil i sebemenší tělní křivky, abych pobral co nejvíce použitých předmětů. Byl to stejný pocit, jako kdybych během několika sekund musel složit puzzle o tisíci kouscích. A ještě dva talíře. A tři skleničky. Kam mám dát sakra tu vidličku? Strčil bych si jí do pusy nebo za ucho, ale to by se číšnický kodex asi rozplakal. Krom instalace nádobí na mé volšové ruce zažila historie snad jen dva obdobně zpackané konstrukční projekty – šikmou věž v Pise a propadající se tunel Blanka. Ale to není všechno. Nenasytní zákazníci, neuvědomující si, že právě využívám 136% své mozkové a fyzické kapacity, si začali během mého balancování objednávat.

„Jednou dvojité latté s karamelovou příchutí.”

„Já si dám velký mangový fresh džus.”

„A já Rhabarberschorle.”

„Cože? Red Bull?” Snažil jsem se o dedukci divnonázvu.

„Nein,” podivil se zákazník, možná nad mou nápojovou neznalostí, možná proto, že ta pitomá vidlička mi už podruhé spadla. Chci Rhabarberschorle.

„Fantu?” střílel jsem naslepo.

„Nein.” Raději jsem vzal kramle do kuchyně se slovy, že se hned vrátím.

Zbavil jsem se nádobí, dodal si kuráž a vrátil se zpět na místo nedorozumění.

„Takže, co že to bylo?” Pán znovu zamumlal divné celosouhláskové slovo, já udělal falešné „ahááá” a předstíral, že si zapisuju jeho vysněný drink do číšnického notýsku. Potom jsem rychle běžel za nejbližším kolegou s otázkou, jestli neví, co to je rhambrambrumnlblemblumshmole. Podíval se na mě jako na generátor náhodných hovadin a šel dál. Překvapivě. Tak jsem prostě v počítači vybral nápoj s nejdivnějším názvem a objednal jej. Klaplo to. Až ke konci směny jsem zjistil, že to je rebarborový střik.

Za nějakou hodinku už jsem se zorientoval v práci natolik, že někteří zákazníci dokonce ztratili chuť se při pohledu na mě podřezat. Chvíli nato už jsem žongloval se špinavým nádobím a rozverně vtipkoval s hosty.

Ačkoli byl personál díky svému původu vzorkovnou všech míst v Evropě, od Skandinávie až po Španělsko, jedna věc je spojovala. Lenost mluvit německy. V nepřítomnosti šéfa většinou hovořili i na místní hosty anglicky. Já jsem si nikdy nedokázal vybrat, takže jsem to vyřešil stejně jako ostatní dilemata v mém životě. Pomateně. Na Němce jsem mluvil anglicky a na cizince německy.

Hosté se starali o to, aby práce nespadla do stereotypu. Zrovna, když jsem pyšně klafal jednu rozsáhlou objednávku do počítače, slyšel jsem ze zahrádky hysterický ženský křik. Protože jsem na něj na denní bázi zvyklý z domova, nevěnoval jsem mu zvláštní pozornost. Když ale déle neustával, šel jsem zjistit jeho příčinu. Nějaká postarší korpulentní dáma křičela na mého kolegu Pawla z Polska, který se ji snažil se zoufalým výrazem ve tváři zklidnit.

“Jsem snad zvíře, ňákej mamut nebo co?

„Uklidněte se prosím, notak,“ zkoušel to marně Pawel.

„Jak můžu takovouhle porci sníst, vy idiote!“

„Kurwa masz,“ postěžoval si tajně Pawel ve své mateřštině a hned nato konejšil, „zkuste se prosím uklidnit.“

„Tohle je urážka na cti!” řvalo to macaté mešuge. Ano, slyšíte správně somálské děti, my lidé na západě se dnes nazlobíme, když nám někdo přinese moc velkou porci Caesar salátu. Žena nebyla ke zkrocení. Popadla svůj přerostlý salát a běžela s ním dovnitř, kde si za konstantního křiku udělala pár fotek na iPhone. Jakmile bylo vše zdokumentováno, brala kousky zeleniny do rukou a flákala s nimi o zem s vehemencí hráče amerického fotbalu, který se snaží dát co nejefektivnější touchdown. V tu chvíli už audience tohoto spontánního dramatu čítala skoro celou restauraci. Nikdo z mého kellnertýmu nebyl schopen hysterku uklidnit. V tom jsem si ale vzpomněl na své zkušenosti z hlídání na Spartě a rozhodl jsem se, že přišla má chvíle. Čapnul jsem baběnku dvakrát těžší než já sám pod rukou a prostě jí odtáhnul do háje. Byla tak per plex, že do konce přestala řvát, jen mi řekla něco ve smyslu, že si na mě půjde stěžovat na ministerstvo.

Od té chvíle jsem měl vydobytý respekt u všech kolegů, v práci jsem získal grif a do konce směny jsem byl jako pikolík z povolání. Öberčíšnice to ocenila, pochválila mě a prohlásila, že se moc těší na nového kolegu. Místo jsem měl v kapse. Chvíli před mým odchodem přišel majitel. Öberčišnice mu podala kladné reference na mou osobu a on se ke mně vydal, aby domluvil pokračování pracovního zápřahu.

„No a na jak dlouho u nás budeš, Filipe?” zeptal se mě šéf.

„Vypadá to na měsíc,” odpověděl jsem. Výraz jeho tváře se razantně zhoršil a já pochopil, že tohle nebyla odpověd, kterou chtěl slyšet.

„Teda přinejmenším na měsíc,” pohrkaně doplňuji. Jenže semínko podezření už bylo zaseto.

Šéf se na mě vážně podíval a řekl: „Dobře, já se ještě podívám na rozpis směn a zítra ti zavolám.” Zítra ti zavolám. Německé synonymum pro “je nám líto, ale nein”. Samozřejmě se neozval.

A tak jsem se vrátil do Prahy ještě chudší.