Jsou tomu již 4 zimy. Nebo také 1 funkční období poslanecké sněmovny bez Nečasova failu, 5 cyklů baterie nokie 3310 či součet deseti průměrných zpoždění osobáku Českých drah. Prostě v roce 2013, takže již relativně dávno, jsem se vrátil z půlročních prázdnin z Německa. Oficiálně se tomu tedy říká studijní pobyt. To asi proto, že jinak by se rodiče středoškolských studentů zdráhali platit za toto proflákané období tolik peněz zprostředkujícím agenturám. Naštěstí moji rodiče nelitovali ani koruny – jejich investice do mého vzdělání padla na úrodnou půdu. Z Německa jsem si odvezl spoustu nových dovedností – schopnost odkoukat celou sérii seriálu za 1 den, snídat kebab či říct v němčině „libový jak debil“. No a jako by toho nebylo za ty desetitisíce až až, jako bonus jsem si zde navykl na bicykl jako na primární městský dopravní prostředek.
Když jsem se tedy vrátil do Prahy, jednoho z nejnepraktičtějších měst pro cyklisty v Evropě, rozhodl jsem se ve svém cyklonávyku pokračovat. Nechtěl jsem už každé ráno trávit čas s náhodnými lidmi v metru žlutavé linky B, z nichž půlka bojovala s intenzivní únavou, a ta, co ji přemohla, využila nově nabytou energii na uvědomění si, jak moc nenávidí cestování metrem. A tak se extrovertní povahy tváří, že zabijí vás a ty introvertní, že zabijí sebe. A celkem lehce vás touto náladou nakazí. A tak jsem se v rámci prevence – protože chuť zabíjet lidi je v právním státě jako Česko celkem nepraktická věc – rozhodl cestovat i tady raději na kole.
Jenže to by nesměl být rok 2013, kdy každý, kdo nejezdil na longboardu, neměl mezi feláky na Žofíně dostatečný společenský kredit. A protože jsem chtěl logicky patřit mezi cool kids, pořídil jsem si nakonec místo kola toto velké prkno se čtyřmi kolečky. Tedy pořídil – nechtěl jsem za něj utrácet, takže jsem jej vzal mé tehdejší přítelkyni, která disponovala plným inventářem správného pozéra ze Žofína. Jenže záhy jsem zjistil, podobně jako každý druhý zákazník obchodu Honzovy longboardy, že tato věc dává větší smysl jako nepraktický módní doplněk nošený pod paží než jako nepraktický dopravní prostředek. Po každých 100 metrech zběsilého odrážení by člověk totiž potřeboval transplantaci stehenního svalu, jelikož to staré už je na odpis. Taky relativně často padáte a pády jsou dobré jen tehdy, když koukáte na fail kompilaci na Youtube, ale rozhodně ne, když tuto kompilaci denně žijete. Celý spor se rozsekl ve chvíli, kdy jsem se rozešel s tehdejší slečnou a longboard mi v rámci dělení majetku nezůstal.
A tak jsem si konečně pořídil kolo! Tedy pořídil – nechtěl jsem za něj utrácet, takže jsem vzal otci ze sklepa jeho starou silničku a za pár korun ji s kamarádem dal do kupy. Jednalo se sice o zralou cyklodámu v letech, i tak na ni ale byla radost pohledět. Silnička měla elegantní modrý hubený rám se svítivě bílými berany na vrchu, které připomínaly napomádované, dozadu sčesané vlasy elegánů první republiky. Dvě leskle chromovaná kola, na kterých ve dnech uplynulých uháněla, na sobě už také měla autogram od zubu času. Z dálky ovšem zářila jako nová. Stačilo ji trochu umýt a člověk ji dokázal adorovat jako renovovaného veterána.
Zprvu jsem si usmyslel, že když mám teď funkční silniční kolo, budu podnikat mnohakilometrové tripy na okreskách za Prahou a rozšířím tak řady amatérských silničních cyko-jezdců, stejně jako to udělal například Václav Klaus mladší. No, zkusil jsem to jednou – a naposled. Rozhodli jsme se s kamarádem dojet ke známým na chatu vzdálenou 70 kilometrů. To celé jsme museli zvládnout za 3 hodiny, jelikož jsme vyrazili později odpoledne a kolem osmé se stmívalo. To jsme ovšem nestihli – na trase se objevil velmi nepříjemný problém, který nás výrazně zpomalil. Byla jím moje fyzička. Když jsme ve večerním šeru a náhlé zimně dojížděli posledních 10 kilometrů, řetěz kola mi promazával potok mých slz z vyčerpání, jazyk visící ze strhaného obličeje jsem táhl asi 2 kilometry za sebou a neustále jsem vydával zvuky připomínající morbidní škrcení exotického papouška. Nelíbilo se mi to. Celá tato zkušenost se podobala sexu s tlustou holkou – z nějaké perverzní zvědavosti to člověk zkusí, ale vlastně jen proto, aby si ujasnil, že už to nikdy znovu nechce.
A tak jsem si pevně stanovil, že budu určitým hybridem mezi typem cyklistus urbanus krátkodistancus, cyklustus jenzdomus dokauflandus anazpatkus a cyklistus náplavkus pozérus. Nejčastěji jsem na kole jezdil z Karlína do školy na Malé straně a odtamtud na náplavku či do Indiga. Na rozdíl od těch, co jezdili tramvají, já na kolo nikdy nemusel čekat. Na rozdíl od těch, kteří chodili pěšky, já byl mnohem rychlejší. A na rozdíl od těch, kteří jezdili autem, jsem nikdy nečekal v zácpě. Jen jsem se musel smířit s tím, že kdykoli pršelo, vypadal jsem, jako bych právě vylezl z pračky. Kdykoli byl mráz, necítil jsem při jízdě konečky prstů a nos a vlastně vždycky jsem se mezi při kličkování mezi auty vystavoval jistému riziku.
„Hej kámo a nebojíš se mezi těma autama?“ Slýchával jsem od empatických necyklokamarádů. „Ale né vole,“ odpovídal jsem. Popravdě jsem se bál jako prase. Nejvíce ze začátku, a to zvlášť, když jsem se například dílem své orientace na úrovni autistického třetihorního trilobita dostal do prostředního pruhu na magistrále, odkud nebylo úniku a podobných prekérních situací. Na strach hodně pomáhalo, když jsem jezdil domů z pražských putik opilý. Jenže člověk, teda pokud není třeba prezident, prostě nemůže pít pořád. Bylo třeba najít trvalejší řešení. Tím je pro městkého cyklistu především smíření se se smrtí, na čemž většina normálních lidí pracuje až v pozdějším věku. K těmto účelům jsem načetl několik thanatologických a východně spirituálních knih. Od té doby se mi jezdilo o poznání lépe.
S dalšími roky cyklistů v Praze začalo rapidně přibývat a u nás na gymnáziu se dokonce zformovala komunita, která spoluzaložila růžová Rekola. Tito lidé mě také nahecovali, abychom jeli na tajno projet tehdy čerstvě dostavěný a stále neotevřený tunel Blanka. „Nic se nemůže stát, neboj,“ říkal spolužák „ti hlídači v noci nic neviděj“. No, a tak jsme se ve sjednanou noc kolem jedné ranní oblékli do černého jako zloději a šli penetrovat Blanku – tady až na kamaráda Adama, který si z nikým nepochopeného důvodu na naši tajnou jízdu vzal barvený kostým krokodýla. Takže jsme byli tři černočerní cyklisté připomínající tajné agenty a jeden zelenožlutý krokodýl, připomínající dementa. Možná proto, ale možná také kvůli spoustě dalších failů jsme při výjezdu v Tróji museli celkem hekticky ujíždět policejní dodávce, která pelášila za námi.
Do Blanky jsme se na kolech vrátili ještě jednou, ovšem tentokrát oficiálně a se vší parádou – a to v čele Velké jarní cyklojízdy, která měla pokřtít nový tunel. Neočekávaně jsem nafasoval pořadatelskou vestu a s kluky ze školy jsme jakožto organizátoři jeli v čele celého chumlu, který čítal neuvěřitelných 5 tisíc lidí na kole. Když jsme svištěli skrz Blanku, říkal jsem si, že nyní je ideální moment pro selfíčko na Snapchat, kterému v roce 2015 na rozdíl ode dneška ještě nezvonil umíráček. A jak jsem se za jízdy snažil udělat co nejlepší obličej, zachytit co nejvíce za mnou cyklistů a trochu i pošéfit kompozici a zlatý řež, zakolísala mi levá ruka držící řídítka a udělal jsem obrovskou chybu – ustál jsem to nespadl jsem. V opačném případě bych totiž svým pádem způsobil sesypání 5 tisíc dalších cyklistů, a to zraku libým dominovým efektem. Blankou se mohla rozeznít symfonie hliněných rámů práskajících o asfalt, doprovázená praskáním kostí tuctů končetin. Tunel by byl pokřtěn krví z tisíců odřených loktů, kolen a rozražených nosů. Já bych se navždy zapsal do historie neschopných šoférů vedle kapitána potopené lodi Concordia anebo pilota americké stíhačky, který v italském lyžařském středisku při nízkém průletu ocasem letadla přesekl kabel lanovky a poslal ji tak k zemi.
Velkým problémem pro cyklistu v Praze je fakt, že jezdíme, a hlavně parkujeme v metropoli zlodějů a zlodějíčků. Většina lidí svá kola přikurtovává ke sloupům těžkými řetězy jako od hradních padacích bran. Já jsem si říkal, že nikdo přeci nebude krást staré kolo jako je to mé. Zvlášť, když ho má každý druhý doma na půdě. Asi mám v sobě kousek cikánky vědmy a kartářky – měl jsem pravdu. K prevenci krádeže mi stačil pouze malý řetízek připomínající dívčí náramek Pandora. Jen nestál litr, ale 150Kč a nemusel jsem na něj stát frontu. Kolo několikrát přenocovalo na Václaváku, Republice, ba dokonce na Hlaváku, a to bez sebemenší újmy. Jednou mi dokonce na Národce někdo v noci rozdělal a ukradl ten řetízek, ovšem kolo tam nechal.
Jenže pak jsem udělal osudovou chybu. Abych kolo vyhezčil, pořídil jsem si na něj fešácké macaté béžové pláště. Což mělo abnormální efekt. Silnička najednou mátla tělem a v pozorovateli vyvolávala dojem moderního drahého městského kola. Představte si nohy své babičky, jen místo odrbaných papučí si dosaďte luxusní boty na podpatku. Změna, že? Náhodní lidé kolemjdoucí si jej po makeoveru jednou začli fotit nebo se mě vyptávat, zda jim ho neprodám. Jenže brzy se dostavila i odvrácená strana blýskavé mince – kolo totiž začlo přitahovat i zloděje, a tak když jsem si pro něj jednou ráno šel vyzvednout do Karlína, bylo pryč. No a teď se mi po něm stýská. Proč? Protože když jedu tramvají, musím čekat, když jdu pešky, jsem pomalý a když jedu autem, stojím v zácpách.
+420 723 007 596
Komentáře