Většinou se každý po odbytí dvacátého roku života začne tak nějak nastálo formovat, co se týče konkrétní cesty, směru nebo alespoň světové strany, podle které se člověk někam vydá.
Kdo by to byl před několika lety řekl, (že narostu o další metr a půl) a že se na závěr puberty lingvisticky vyzbrojím a násilně se infiltruji do pražské italské komunity.
Když už jsem zmínila ten "závěr puberty"... Třeba má někdo jiný názor a zkušenosti, ale z těch vlastních bych řekla, že mluvíme o věku dvacet a něco. Zároveň tomuto věku říkám i jinak. Dal by se totiž nazvat také: „být při smyslech“. Protože tak to je, všechny naše smysly by už měly být naplno vyvinuté. Smysl pro humor, pro lásku, pro strach, pro zodpovědnost, pro konverzaci, pro načasování, pro rozhodnutí, pro odpuštění a tak dále a tak dále… A s vyvivutými smysly se pak už lépe orientuje. Jenomže to by to nebyla v životě sranda, kdyby se na tyto naše smysly dalo ve všem naplno spolehnout.
A ať to z ní sebezbytečněji hluboce (můžu to taky zkrátit a říct, že jsem prostě byla blbá), tak to je přesně ten důvod, proč tento článek vůbec mohl vzniknout.
Jak už tu zaznělo, nějaký ten pátek dozadu (zhruba 2 roky) jsem měla tu čest/smůlu pootevřít dveře do pražské italské komunity. Koho nebo co za to vinit?
Nehledejme v tom žádnou vědu. Zásluhu na mém postpubertálním směřování měla má slabost pro filmové romantično, pro tmavé oči a pro správnou výslovnost slov jako „gnocchi, focaccia nebo tagliatelle“…
Na některých místech Prahy najdete všechny tyto podmínky splněné pod jednou středou. A jedna z nich je střecha italského podniku WineFood market, kde jsem k nalezení každý týden s novým flekem od nutelly na tričku.
Nebudu zde jmenovat, hodnotit, litovat, počítat kdo, s kým, koho, kolikrát, proč, na co, jak dlouho, proč ještě jednou, proč už nikdy a tak dále…
Je jasné, že klíčem k italským dveřím byli Italové samotní. Tudíž je jasné, že mé poslední vztahy se točily právě kolem nich. (Na svou obranu musím říct, že jsem do toho vždy šla v dobrém a s doživotní zárukou. Ovšem tím se dostávám hned k prvnímu ponaučení, které se mi za ty dva roky dostalo. Naivní přístup, nedostatečný pud sebezáchovy a jižanský vkus na chlapi není úplně nejlepší kombinace.)
Navázání vztahu s těmito muži je čistě pro dobrodružné povahy. A pokud váš charakter disponuje něčím takovým jako je hrdost, tak ta dostane pěkně zabrat.
Velkolepé plány společných cest kolem světa se můžou rázem zvrtnout ve velkolepé rozchody, kdy zjistíte, že váš milý se po celou dobu pokoušel vrátit k bývalé přítelkyni, všechny dárky kupoval dvakrát, aby spravedlivě jeden dal vám a druhý poslal slečně do práce a na závěr všeho padnul s brekem na kolena v nákupním centru.
(A nenechte se překvapit. Toto procítěné divadlo z jejich stránky není o nic dramatičtější, než když si středoevropan povzdechne nad špatnou předpovědí počasí. Jeden večer vás zoufale prosí o odpuštění, druhý den pak přepošle vaše číslo svému kamarádovi.) Ano, tohle všechno se stalo. Ještě v době, kdy má italská slovní zásoba nebyla ani zdaleka na něco takového připravená.
No a to je další věc ze seznamu „jak rozpoznat zlého Itala“.
Mluvit jinak než jejich rodnou řečí je v 95 procentech případů stejně nepřimějete. Pokud jste dostatečně mladé, hloupé, impulzivní a okouzlené, po pár výměnách hlubokých pohledů se ocitnete v Luxoru v cizojazyčné sekci a listujete italštinu pro samouky. To by ovšem nebylo ani tak na škodu. Ať z toho vyváznete jakkoli zle, pravděpodobně budete docela slušně mluvit italsky.
Jenže pozor… Jedno ponaučení navazuje na druhé.
Není voják jako voják. Pozor na ty, co se přímo děsí angličtiny, v češtině si pletou „dobrý den“ s „na shledanou“, nechutná jim tady a pořád si stěžují na český národ a české počasí.
Nebuďte trpělivé a taktní. Zeptejte se jich hned, proč tady teda jsou. Oni s vámi totiž trpěliví a taktní nebudou, nebo alespoň ne na dlouho.
Jakmile vám začne na jednoduchou otázku odpovídat sáhodlouhými příběhy, mezi kterými se ani nestíhá nadechnout, spoléhejte se na své smysly. Pokud vám to smrdí, tak to prostě smrdí. Nemůže za to vaše skeptická povaha. Neomlouvejte to kulturní neznalostí. Nesnažte se ho pochopit ve smyslu: "Vždyť oni se prostě jen takhle vyjadřují." Nikdo se tak nevyjadřuje! Nikdo by vám na otázku ohledně práce neměl odpovídat bizarními příběhy proloženými rodinnou tragédií a tím, co měl dnes k obědu. Nikdo vám na otázku "Cos dneska dělal?" nezačne ukazovat sms zprávy na důkaz toho, že si šel ke kamarádovi vyzvednout půjčené sako.
Co že tady dělají? Mnozí z nich se zde jen tak pohodlně potulují. Ztraceni v překladu v ještě relativně levném státě s citem pro anonymitu a nízkými daněmi. Na neurčito. A když říkám na neurčito, nemyslím tím „na dlouho“, nýbrž opravdu na neurčito. Na týden nebo deset let. To nikdo neví, ani oni ne.
Slavnostně opěvují lidský přístup a kuchyni své rodné země, do které se však vrátit nemůžou. Důvod? Finanční bordel, zadlužení a někdy i něco jako mafie, o které však neradi mluví. (Pamatuji si, jak mi jednou můj sicilský kamarád vytrhl párátko z úst. Že prý u nich se takhle poznávají mafiáni. Snažila jsem se mu vysvětlit, že u Slováků se tak maximálně pozná sedlák. Ale nedovolil mi vzít si další.)
No ano. Pokud tohle čte chudák ukřivděný slušný Ital se slušnou češtinou, finanční historií a úmysly, tak se omlouvám. Vím, že existujete, pár z vás jsem také potkala... Ale je vás, pánové, málo. Hodně vašich krajanů v Praze to vážně nemá srovnaný. V hlavě a ani mimo ni.
Tudíž pokud to shrnu. Neumí ani slovo česky? Špatné znamení. Chodí si sázet na fotbal do kanceláří Fortuny? Průser. Nikdy vám není z jeho vysvětlení jasné, jak si vlastně vydělává? Holka zdrhej, než ti začne psát výhružný zprávy jeho žena z Palerma.
Milostné zkušenosti v této oblasti mají hodně pro a proti. „A Kataríno, jsou ale určitě dobrý v posteli, ne?“ Dá se říct, že je popisuji jako jedno zklamání za druhým, ovšem jsou to už dva roky, co se takhle pořád „zklamávám“. Tak co myslíš.
A další věc jim musím nechat. Jejich cit pro estetično je jak z jiné planety. (Tím myslím z Venuše.) Nejsou to ti muži, který vám na 4 různé šaty řeknou "Hezký." v domění, že jsou to stejně jedny a ty samé. Důkladně je s vámi analyzují a ještě je to bude bavit. Nebudou na vás nezvózně čekat, až se konečně vychystáte na večeři. To spíš naopak. V obchodě s oblečením si nesednou na první lavičku, aby přetrpěli ten čas, než si něco vyberete. Půjdou rádi s vámi a ještě vám vyberou něco pěknýho. Můžete je naprosto klidné a bez jakýchkoli instrukcí poslat ven, aby vám koupili tampóny a kosmetiku. Pro ně jsou tyto praktiky normální.
Samozřejmě tohle nejsou kvality, které v chlapovi hledám. A žádná žena by tohle od muže ani očekávat neměla. Je normální, že nám to nepřipadá normální. Ovšem musím uznat, že pokud máte dostatek času si na něco takového zvyknout, stane se z toho dost pohodlná záležitost. Jedna z mála pohodlných záležitostí...bohužel.
V každém případě je to ale dobrá škola. Pár neúspěšných italských radovánek z vás udělá emocionálního skeptika, realistu v plánování a experta na pochybná zaměstnání. Na velké vzdálenosti rozeznáte kriminálníka, fuck-boye, ženáče a zejména takový, co jsou vše v jednom.
Naučí vás vlastně všechno to, co by vás život stejně jednou naučil, ale mnohem později. Takhle to máte alespoň jako rychlokurz. Pokud na to máte nervy, žaludek, dostatek energie, vlasů a zatím nezničených iluzí, tak proč ne. Ale já vás varovala.
Komentáře