Vivere vitae

Slzy jí stékaly po tváři jako malé potůčky života, co hledají svůj cíl. Chytil jsem ji za ruku a hlavu jí podepřel dlaní, aby se nemusela namáhat s jejím držením. Pomalu ochabovala, cítil jsem to každou sekundou. Cítil jsem to, jako by se to dělo mně. Ale nedělo.
„Vali…“
Celá se klepala.
„Vali…“
Nikdy jsem v tomhle nebyl dobrej. Prostě jsem nevěděl, co říct, jen jsem tam tak seděl a koukal se jí přímo do očí. Ale ona to chápala, znala mě dobře a věděla, že se snažím z plných sil.
„Vali…“, zašeptala potichu a natáhla proti mně ruku. Nejdříve jsem nechápal, ale pak jsem si všimnul kousku bílého papíru, který vyčníval z její pěsti. Nastavil jsem dlaň. Povolila a vypadl pomuchlaný cár papíru. Opatrně jsem ho rozbalil. Hned, jak jsem ho poznal, mi do očí vhrkly slzy.
„Nechala sis ho,“ slzy mi kapaly ze špičky nosu na černý inkoust „taky tě miluju.“
Večer zemřela.

Otevřel jsem oči. Chvíli jsem viděl rozmazaně, ale hned, jak se mi zrak zaostřil, zvedl jsem se z postele a chytl se za hlavu, která mě bolela jak střep. Celkově mi bylo špatně, jako bych měl kocovinu, ale byl jsem si jistý, že jsem nic nepil. Rozhlédl jsem se. Bílé stěny, žádná okna, kousek ode mě kulatý stůl na jedné noze a u něj dvě vysoké barové židle, které byly vyrobeny podle nějakého modernistického designu. A pak na druhé straně místnosti druhá postel. Někdo v ní ležel.

Když jsem se postavil na nohy, zatmělo se mi před očima a musel jsem se znovu posadit. Napodruhé se mi stoupnout podařilo a vydal jsem se k druhé posteli. Kousek od ležícího těla jsem se zastavil. Byla to dívka. Relativně hezká, mladá Asiatka. Měla dlouhé černé vlasy a pihy na tvářích. Spala, pomalu oddechovala a vypadala celkem spokojeně.
Všiml jsem si zrcadla vedle její postele. Přistoupil jsem blíž a prohlédl si svoji postavu. Hnědé krátké vlasy, výrazné obočí a průzračné zelené oči. Vypadal jsem starší než na svých dvaadvacet let. Na sobě jsem měl bílé nemocniční oblečení a na ruce oranžový náramek s číslem 3857. Naklonil jsem se ještě blíže k zrcadlu a nastavil na něj rameno s vyhrnutým rukávem. Růže, tetování, a pod ním heslo „vivere vitae“ – žít život.

Snažil jsem se vzpomenout si, co se dělo dříve, najít v tom zmatku nějaký smysl, ale každá myšlenka mě bolela tak, že jsem musel přestat. Byl jsem strašně unavený a vše se mi zdálo takové umělé, jako sen, ale přitom jsem si byl jistý, že se jedná o realitu. Museli mi dát nějaký oblbovák proti bolesti, nebo nějaký jiný nemocniční přípravek. Ihned, jak jsem dolehl na lůžko, jsem zase usnul.

„Valentýne…“
Otevřel jsem oči a očekával jsem, že uvidím barevný lustr svého pokoje.
„Valentýne…“
Něco mnou mírně zatřáslo, kejvalo to se mnou ze strany na stranu a tlačilo mi to na záda. Vzpamatoval jsem se a otočil na druhý bok. Spatřil jsem vystrašenou mladou tvář.
„Konečně jsi vzhůru, spíš jako zabitej!“ promluvila na mě mladá dívka u mé postele a prstem mě píchla do hrudníku.
„Kdo jsi?“ vypadlo ze mě automaticky. Dívka se na mě mlčky koukala a vypadala, že přemýšlí nad svým jménem. Nakonec si vzpomněla a poněkud stydlivě odpověděla:
„Jmenuju se Yuki.“
Mrkla a přemýšlela, co říct dál. Pokaždé, když jsem se jí podíval do očí, uhnula s nimi stranou a zakoukala se do země.
„Máš hezké oči,“ řekl jsem první věc, která mě napadla, a dostalo se mi překvapeného a mírně ustrašeného pohledu. Yuki se zvedla od mé postele a odcupitala k zrcadlu. Chvíli tam stála a pak se otočila.
„Obyčejné hnědé oči, co ti na nich připadá tak hezké?“
Pochopil jsem, že to asi nebude typ holky, na který jsem zvyklý.
„To se tak říká, víš…“
„Tak proč to říkáš, když to tak nemyslíš?“
Koukala se mi do očí a očekávala mou reakci.
„Mně se opravdu líbí,“ bylo jediné, co jsem vyplodil. Yuki se nejspíše s tak lacinou odpovědí nesmířila a lehla si na postel.
„Jak vůbec víš, jak se jmenuju?“ uvědomil jsem si. Yuki ležérně zvedla ruku a namířila prstem na konec mé postele. Sedl jsem si a uchopil visací ceduli na onom místě.

Valentýn Rose 3857

Otočil jsem ji a hledal datum narození nebo jakékoli další informace.
„Nic si nepamatuju, vůbec nevím, proč jsem byl hospitalizován,“ otočil jsem se na Yuki a čekal, že mi udělá v situaci jasno.
„Tohle není normální nemocnice. Není tu žádná možnost zavolat si sestřičku ani doktora, dokonce ani nemůžeme ven, dveře jsou zamčené.“
Řekla to úplně v klidu, jako by to bylo něco přechodného, malá, dočasná drobnost.
„Zamčené?“ doufal jsem, že jsem se přeslechl.
„Ano, nemůžeme ven,“ sedla si na postel a začala si čechrat polštář. „Poslední, co si pamatuju, je, že jsem šla přes přechod, asi mě něco srazilo. Pak jsem se probudila tady a vzbudila tě, myslela jsem, že budeš vědět víc. Ale tys byl zaujatý spíše mýma očima, než situací.“ Polštář nakonec obrátila a zase se položila na matračku. Bolest hlavy u mě právě dosáhla maxima, byl jsem nucen se za ni chytit a snažit se bolest překonat.
„Strašně mi třeští hlava.“
„To tě přejde za chvíli, pak si začneš i rozpomínat, třeba nám to pomůže.“

Pokoj 4. Ani jsem nestihl poděkovat a rozeběhl se chodbou. Všude byl neuvěřitelný zmatek, každý někoho hledal, lidé se objímali a plakali. Nakonec jsem to našel, celý udýchaný jsem prošel otevřenými dveřmi a začal hledat mezi desítkami postav. Někde tu musí bý!. 

„Já jsem neměl žádnou nehodu,“ prohlásil jsem a položil si ruku na čelo, abych odhadl svoji teplotu.
„Ani se necítím nějak zraněný, jen hrozně slabý.“
Zvedl jsem se. Yuki ležela na zádech se zavřenýma očima, nicméně všechno vnímala. Chtěl jsem si pořádně prohlídnout celou místnost. První mne zaujaly dveře, hned, jakmile jsem k nim dorazil, musel jsem dát Yuki za pravdu. Skutečně nešly otevřít, dokonce na nich chyběla klika. Byly silné a plně izolované, žádné škvíry ani klíčové dírky. Jakoby nás tu někdo držel naschvál. Nalevo od dveří byl přechod do malé místnosti se záchodem a sprchou, žádný extra komfort. Napravo byla jakási šachta, podle mého odhadu výtah. Nakonec onen stůl s barovými židličkami a naše postele.
„Zajímalo by mě, o co jim jde. Podívej,“ zvedl jsem ukazováček směrem k pravému hornímu rohu, kde byla mizerně zamaskovaná buňka s kamerou.
„Natáčí si nás?“ zbystřila Yuki.
„Možná, ale spíš jsou to jen pozorovací kamery, přenáší živý obraz, ale nenahrávají.“
Prošel jsem se po místnosti.
„Tohle by mohlo být součástí obvodu,“ naklonil jsem se k nenápadné krabičce napevno přidělané ke zdi. Kryt se nedal sundat, byl železný a silně připevněný. Někomu asi záleželo na tom, abychom se v jeho hračkách nevrtali.

„Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat.“
Trhnul jsem sebou a Yuki se úlekem posadila na postel. Věta se ozvala najednou ze všech stran, nejspíše zabudované reproduktory, které jsem zatím neobjevil. Yuki se na mě stísněně podívala.
„Interkom,“ vysvětlil jsem a začal se poohlížet po reproduktorech.
„Jmenuji se Peter Dmitrivskyj a dá se říct, že jsem váš ošetřující lékař. Nenamáhejte se odpovídat, neuslyším vás.“
Nic jsem nenašel, nejspíše budou za stěnami, jinak si to vysvětlit neumím.
„Poslouchejte mě pořádně a snad by vám poté mělo být vše jasné.“
Oba jsme zpozorněli a začali dávat pozor.
„Následující informace jsou pravdivé, nicméně panikou ničeho nedocílíte. Rozhodl jsem se vám nelhat, tak doufám, že nezačnete dělat nějaké hlouposti.“
Podíval jsem se na Yuki a pochopil, že sdílí stejně divný pocit, jako já. Stažené břicho a očekávání toho nejhoršího.
„Celá Evropa je v chaosu. Byli jsme zasaženi agresivním virem, jehož původ je neznámý, žádná teroristická organizace se k němu nehlásí, vědci nejsou schopni určit jeho strukturu, jedná se o něco úplně nového.“
Jeho prohlášení mi připomínalo úvod do zombie hororu a při té myšlence se mi nedělalo vůbec dobře.
„Naneštěstí virus působí výhradně na lidi. Umírají po statisících každý den.“

Edith ležela ve vedlejší místnosti. Je to pořád horší, zítra s ní zajdu za doktorem pro jiná antibiotika. Konvice začala pískat, zvedl jsem ji a horkou vodu rozlil do dvou šálků s připraveným čajem. Když jsem je pokládal na tác, trošku jsem vylil.
„Udělal jsem čaj.“
Edith se usmála a nechala si podat šálek teplého čaje. Usrkla si.
„Děkuju.“    
„Nikdo není imunní. Je ale pár jedinců, kteří viru odolávají mnohem déle. Jako vy.“
Takže už jsme nakaženi. Yuki slzela, nemohl jsem se na ni dívat, bylo mi jí líto. Ne, že bych byl nějaký staroch, ale v sedmnácti letech bych to bral hůře, než nyní.
„Náš výzkum spočívá v pozorování těchto jedinců a vytvoření globálního léku dříve, než se nákaza rozšíří i mimo Evropu. Problém je, že kontakt s vámi je pro nás moc nebezpečný, hrozba nákazy je příliš vysoká. Dostanu se k vám pouze jednou, abych odebral vzorky krve. To je prozatím vše, doufám, že je vám vše jasné.“
Jsme tu jako laboratorní krysy.
„A ještě jedna věc. Nebojte se, my vám pomůžeme.“
Poté se už nic neozývalo, uvítací proslov skončil. Uvítací proslov typu: brzy zemřete. Yuki stále plakala. Neumím vysvětlit proč, ale cítil jsem jistou zodpovědnost, ostatně jsem poslední člověk, kterého má. Ale v tomhle jsem nikdy nebyl dobrej.

Byl čas spát, Edith ležela vedle mě. Jemně jsem ji pohladil po rameni a políbil na zátylek.
„Promiň Vali, ale opravdu mi není dobře,“ otočila se na mě.
„To nevadí, zítra spolu zajdeme za doktorem,“ usmál jsem se na ni.
Políbila mě a položila si hlavu na mou hruď.
Jsem šťastný.
„Neplač,“ bylo jediné, na co jsem se zmohl.
Yuki se otočila se slzami v očích a chvíli na mě jen koukala. Její pohled mě dojímal, skoro jsem měl chuť začít plakat také. Pak se ale stalo něco, co jsem nečekal. Yuki vstala a došla až ke mně a pak mě objala pevným stiskem. Byl jsem značně vyšší, než ona, a tak mi plakala do hrudi. Položil jsem jí ruku na hlavu a bradou se opřel o její čelo. A tak jsem tam stál a čekal, až se vypláče.
Už jsou to asi čtyři hodiny. Otočil jsem se na bok, abych viděl na Yuki. Už neplakala, možná usnula, nedokázal jsem to přesně určit. Zadíval jsem se znovu do stropu.
Co asi tak čekají, že tu pořád budeme dělat?
Pěkně mi vyhládlo. To je další záhada, jak nám budou dávat jídlo a pití. Radši nad tím nepřemýšlet. Vůbec jsem nemohl spát, pořád jsem si v hlavě opakoval informace, které jsme dostali. Venku lidi umírají a my jsme zavření jak pokusní králíci.  Nejvíce mě trápilo to málo, co jsem si pamatoval.
Jak jsem se sem dostal a jak dlouho jsem spal?
Myslím, že se to nikdy nedozvím, pokud si sám nevzpomenu.
„Nad čím přemýšlíš?“
Yuki nespala.
„Nic důležitého. Zahrajeme si něco?“
Yuki se na mě dívala a nevypadalo to, že by měla náladu na hry. Navíc jsem sám žádné hry neznal a spíš než cokoliv jiného jsem chtěl jen navodit jiné myšlenky.
„Tak třeba slovní fotbal.“
Nic jiného mě nenapadlo, nečekal jsem, že by se mi to někdy mohlo hodit. Yuki pořád nehybně ležela a k návrhu se nevyjádřila. Byl to nepříjemný pocit, cítil jsem, že je mou prací ji zabavit. Ochránit.
„Les,“ začal jsem.  
Yuki neodpovídala. Vzdal jsem to a otočil jsem se na druhý bok.
„Smrt.“
Yuki slzela.
„Venku umírají lidé a ty chceš hrát slovní fotbal?“ ohradila se, jako bych udělal něco špatného.
„Ty to nechápeš? Jestli se zázračně nenajde lék, umřeme taky!“
Podíval jsem se na ni. Její slzy byly rudé. Plakala krev. Nevím o tom viru nic, ani jak je možné, že přeměnil slzy v krev, nebo co to má znamenat, ale pochopil jsem něco, co jsem si dosud nechtěl připustit.




3857

Je to pořadové číslo. Tolik subjektů a nenašel se žádný lék, tolik pokusů a žádný výsledek. Nic. Nechtěl jsem si připustit, že jsem v podstatě mrtvý. Cítil jsem, jak mi po tváři stéká slza. Dotkl jsem se jí prstem a zvedl ho před oči. Zdravá slza. Yuki má prudší reakci, než já. Znovu jsem na ni pohlédl, ale nebyl jsem schopen slova, měl jsem pocit, že bych se měl obhájit. Obhájit, proč je víc nemocná, než já.
Mlčel jsem a po chvíli jsem usnul.

„To musíš vidět!“
Rychle jsem doběhl k zábradlí za Edith a stihl zahlédnout obrovskou zadní ploutev, jak mizí pod hladinou.
„Kosatka,“ konstatoval jsem nadšeně.
„Možná ještě vyplave a uvidíš ji celou, je vážně nádherná.“
„Jako ty?“ zalichotil jsem.
Edith se zasmála a dala mi letmou pusu. Pak mě chytla za ruku a doufala, že se jí ještě naskytne pohled na kosatku.
Ozval se mechanický zvuk. Zpozorněl jsem. Výtah se pohyboval, za chvilku se zastavil a já si všiml, že jsou v něm umístěny dva talíře a několik láhví s vodou. Rychle jsem vstal a doběhl pro láhev, ze které jsem půlku vypil jedním douškem. Další láhev jsem podal Yuki a zbytek vyložil z výtahu na později. Talíře jsem donesl na stůl. Yuki také vstala a posadila se.
„Co to bude, madam?“ nevzdával jsem snahu rozveselit ji.
„Losos s kaviárem,“ usmála se. Asi už měla lepší náladu.
Zvedl jsem poklop na talíři a zjistil, že hlavním chodem jsou nějaké luštěniny.
„Omlouvám se, madam, asi si budu muset promluvit s kuchařem,“ usmál jsem se na ni.
Ona se také usmála a nejspíš ocenila mou snahu. Pak zvedla vidličku a začala jíst. Po takové dlouhé době bez potravin si ani já nevybírám. Pustil jsem se do jídla. Bylo to lepší, než to vypadalo, ale možná to bylo tím, že jsem dlouho nejedl a hlad mi otupil chuťové buňky.
„Kdo vůbec jsi?“ zeptala se Yuki najednou.
Zvedl jsem oči od talíře a chvíli přemýšlel, jak to myslela.
„Nikdo zajímavý,“ odpověděl jsem nakonec.
Yuki ale nevypadala, že by se s tou odpovědí hodlala spokojit, a tak, než stihla něco namítnout, odpověď jsem rozvedl:
„Je mi dvaadvacet let, studoval jsem hereckou školu, ale nebral jsem to nijak vážně. Otec byl hodně bohatý a v osmnácti mi odkázal všechen majetek, takže jsem peníze nemusel řešit. Někdo by to považoval za štěstí, ale já nevím. Někdy mi přišlo, že je to spíš zápor, žijete v neustále lži. Většina mých přátel se mnou byla jen kvůli penězům. Matku jsem nikdy nepoznal a myslím, že se to mělo dopad na můj projev. Nikdy jsem nebyl moc dobrý v citových záležitostech.“
Yuki se na mě usmála.
„Tak rozsáhlou odpověď jsem ani nečekala.“
Myslel jsem, že mi oplatí stejnou mincí, ale očividně čekala na výzvu.
„A co ty?“
„Já jsem nepoznala ani jednoho ze svých rodičů. Vychovávali mě pěstouni, ale já je brala za své. Chtěla jsem být doktorkou.“
Pak mlčela. Chtěl jsem toho o ní vědět víc, ale nechtěl jsem vyzvídat.
Už jsem byl pěkně zpocený, světla na mě svítila ze všech stran. Odříkával jsem své řádky a snažil se působit co nejpřirozeněji. Bylo to malé divadlo, tak pro padesát lidí, ale i tak jsem to bral vážně. Edith jako vždy v první řadě, ještě nevynechala ani jedno mé vystoupení. Když jsem se na ni podíval a uviděl ten její upřímný obličej, nějak jsem zapomněl slova a chvíli jen tak dumal. Naštěstí mě z toho dostal kolega, který plynule přeskočil na následující dialog. Když jsem se zase podíval do první řady, Edith se smála jako jediná. Znala všechny mé dialogy.
„Máš holku?“ zeptala se Yuki na rovinu a nabrala si plnou lžíci luštěninové kaše.
Ta otázka mě bolela.
„Měl jsem.“ Odpověděl jsem stroze.
„Měl? Pořád je možnost, že se odsud dostaneme.“
Yuki se očividně uchýlila k naději, že všechno bude dobré. Je to jen dobře, alespoň ji zase nějaký čas nebudu muset uklidňovat. Já jsem nicméně na dobrý konec nevěřil.
 „Je mrtvá,“ chtěl jsem ukončit rozhovor na tohle téma, ale pak mi něco došlo. Bylo to tak jasné.
„Umřela na virus,“ řekl jsem s jistou úlevou, jejíž základ nechápu. Tahal jsem jí po doktorech, ale nikdo jí nepomohl. Byla jedna z prvních obětí. A já jsem se nenakazil, byl jsem odolný. Museli si toho všimnout v nemocnicích, a tak jsem se sem dostal. Nevím, jestli je to pravda, ale dává to smysl.
„To… to je mi líto,“ zašeptala, nejspíše nečekala takovou odpověď.
„Alespoň to víš jistě. Jaká je šance, že moji blízcí přežili? A jak je mám vůbec najít?“
Přišlo mi, jakoby si Yuki najednou byla jistá tím, že přežije. Nechtěl jsem jí tu iluzi vymlouvat.
„Určitě to nebude tak těžké,“ usmál jsem se na ní.
Dala si do pusy další sousto. Když žvýkala, rozkašlala se a obsah její pusy se rozletěl do všech stran. Přiskočil jsem k ní a snažil se jí nějak pomoci. Když se uklidnila, nemohla skoro ani mluvit, jen pozvedla prst a ukázala na špinavé místo na stole. Krev. Yuki mě opět objala, ale tentokrát neplakala. Tentokrát ne.
Zazvonil jsem a nervózně poklepával botou o podlahu. Otevřela a dala mi pusu na tvář.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ji a podal jí puget růží, který jsem koupil cestou.
Hnedka si jednu vytáhla a přičichla.
„Voní moc hezky, děkuju, Vali.“
Když jsem se probudil, snídaně už byla na stole. Došel jsem k zrcadlu, abych se upravil. Měl jsem zarudlé oči a nepřirozeně bledou tvář, stejně jako Yuki. Poničené dásně a cítil jsem se unavenější, než obvykle. Abych řekl pravdu, vypadal jsem hůř než Yuki.
„Snídaně je nečekaně dobrá. A máme džus,“ uvítala mě u stolu Yuki.
Necítil jsem se dobře, a tak jsem začal jíst bez odpovědi.
„Není ti něco?“
„Ne, jsem v pohodě, jen se necítím nejlíp,“ odbyl jsem ji unaveným hlasem.
„Dej si džus, třeba ti pomůže,“ usmála se.
Dobře věděla, že mi džus nepomůže, ale tak nějak si se mnou vyměnila roli a snažila se mi zvednout náladu. Strašně se mi motala hlava, cítil jsem se jako na horské dráze, žaludek jsem měl na vodě. Jak jsem se zakousl do měkkého chleba, nevolnost dosáhla maxima. Ještě jsem se stihl předklonit směrem od stolu a pak jsem vše zvrátil. Svaly mi povolily, spadl jsem na zem a zvracel dál. Ještě nikdy jsem se necítil tak strašně. Vyzvracel jsem úplně všechno a ani pak mi nebylo lépe, celý zničený jsem se ani nedokázal udržet na čtyřech, a tak jsem se položil na zem, kde jsem se dále snažil zvracet, i když nebylo co.
„Hotovo, myslím, že jsou úplně stejné.“
Zvedl jsem se z tetovacího křesla a došel se postavit vedle Edith k zrcadlu. Oba jsme nastavili ramena a porovnali svá nová tetování. Opravdu byla stejná, růže s latinským nápisem „Vivere Vitae“.
„Splnilo to tvůj požadavek na hloupou věc, co si budeme pamatovat navždy?“
„Ano, splnilo,“ odpověděla a opět mě políbila.
„Neboj, jen v klidu.“
Všechno mě bolelo, hlavně břicho a pořád jsem měl tendenci zvracet. Byl jsem úplně dezorientovaný.
„Už je to dobrý.“
Zase jsem dostal křeč, ale kromě odpudivého zvuku ze mě nevyšlo nic. Panikařil jsem, nic takového jsem nikdy necítil. Cizí ruce mě držely, abych se nemohl hýbat, a tekl na mě proud studené vody. Měl jsem strach, cítil jsem se zranitelný. Všechno mi bylo nepříjemné.
„Věř mi, za chvíli to přejde.“
Poznal jsem ten hlas, byla to Yuki. Trochu jsem se uklidnil a začal mžourat očima. Poznal jsem její siluetu a natáhl jsem k ní ruku. Chytla mě a pohladila po hlavě.
„Vidíš, už je to lepší.“
Opravdu to už bylo lepší, pomalu se všechno uklidnilo a já jsem zase viděl jasně. Byl jsem ve sprchovém koutě, ve vedlejší místnůstce našeho pokoje. Voda vše spláchla pryč a sám jsem byl také omytý. Zřejmě práce Yuki.
„Děkuju,“ zachraptěl jsem a pokusil se vylézt z koutu. Hnedka jsem ale znovu spadl na zem.
„Musíš chvíli počkat, než se ti vrátí síly. Dostal jsi záchvat, ale už jsi mimo ohrožení.“
Rychle jsem dýchal a snažil se uklidnit. Pořád mi bylo dost špatně, ale ve srovnání s tím, co se dělo před chvíli, to byla maličkost.
Byla to dlouhá noc, ale pořád jsem neztrácel energii a náladu, stejně jako Edith. Už jsme měli něco vypito a vůbec jsme se tím netajili. To jsou ty doby mládí, které si musíme užít.
„Dneska chci udělat něco hloupého, na co nikdy nezapomeneme!“ křikla na mě Edith, když kolem mě probíhala. Pak se zastavila, rozpažila a začala se divoce točit. Doběhl jsem ji a chytil do své náruče.
„A co by to mělo být?“
Podívala se na mě těma jejíma velkýma hnědýma očima, které tak miluju.
„Nevím.“
Pak se rozhlídla a pohledem se zastavila u tetovacího salonu. Otočila se se šibalským úsměvem.
Ležel jsem ve své posteli, už mi bylo mnohem lépe.
„Přišlo to tak náhle.“
Yuki stála u mě a dávala mi mokrý obvaz, vyrobený z mého trička, na hlavu. S holou hrudí mi byla celkem zima, ale nechtěl jsem si stěžovat.
„A taky to náhle odešlo,“ usmála se na mě Yuki.
Došlo mi, že je opravdu poslední člověk, kterého mám. Jsme v tom spolu, je víc než možné, že v životě už nikoho dalšího nepotkám. A ona si byla vědoma toho samého. Měl jsem ji rád i po tak krátké chvíli, co se známe.
„Můžeme si něco zahrát,“ řekla a přisunula si židli od stolu k mé posteli. Je vtipné, jak používá stejnou taktiku, jako já. Usmál jsem se nad tím.
„Kámen, nůžky, papír?“ navrhla a pozvedla ruku proti mému obličeji.
Neměl jsem sílu odporovat, a tak jsem zvedl ruku také. Hráli jsme hru založenou na náhodě. Přesto by se dalo tvrdit, že ji Yuki extrémně neuměla. Pořád prohrávala, ale ani jednou si nestěžovala. Kupodivu mě to i docela bavilo.  Bavilo nás to dokonce oba, hráli jsme to minimálně dvě hodiny. Nebylo to o tom, že jsme hráli tak pitomou hru, bylo to o tom, že jsme něco dělali. Nedá se to vysvětlit člověku, který to nikdy nezažil. Bylo to o tom, že jsme cítili, že tam jsme spolu.
Lidi nevěří, že se člověk dá poznat během pár dní. Tihle lidi nikdy nebyli zavření v jedné místnosti s tím, že skoro určitě zemřou. Myslím, že jsem Yuki poznal, a jsem si jistý, že je to dobrý člověk. Nezáleží, co dělala dříve, nezáleží, co jsem dříve dělal já. Nemáme důvod si lhát, lži jsou vázány na budoucnost, lžeme, abychom měli budoucí zisk nebo abychom někoho ochránili před pravdou. Tady ale dávala smysl jen druhá možnost.
Večer jsem usnul rychle, byl jsem oslabený a unavený.  Byl to první večer, kdy jsem usnul v klidu.
Křečovitě jsem otevřel oči. Bylo to dost nepříjemné probuzení, vzbudil mě drnčivý zvuk interkomu.
„Zdravím. Jak jsem vám dříve říkal, že si přijdu pro odběry, shodli jsme se, že dnes je nejlepší čas.“
Sdělení bylo krátké a jasné. Měl jsem nepříjemný pocit, že jsme pro doktora Dmitrivskyje jen práce. Všichni vědci jsou takoví, výsledky za vysokou cenu, hlavně nenavázat osobní a důvěrný kontakt. Byli jsme laboratorní krysy v pravém slova smyslu. Alespoň už mi nebylo tak špatně, jako včera. Zajímalo by mě, jak rychle se nákaza projevuje normálně. Za ty dva dny je to pořád horší, nemyslím si, že nám zbývá mnoho času. Posadil jsem se na postel a čekal příchod doktora. Na malou chvilku mě napadlo, že bych utekl hnedka, jak se otevřou dveře, ale okamžitě mi došlo, že by to byla jistá smrt. Yuki netrpělivě čekala také, neustále hleděla na kovové dveře s jistou nadějí, jakoby měla pocit, že nám přijdou podat lék. Když se nad tím zamyslím, nejsmutnější je naše bezmoc a nejzhoubnější pocit beznaděje. Pokud se mu podvolíte, nemáte šanci. Otázka je, jestli máme vůbec nějakou šanci.
Z přemýšlení mě vytrhl skřípavý zvuk pancéřových dveří. Pomalu se začaly odsouvat na stranu poté, co vystoupily ze stěny. Před očima se nám objevilk obrovský skafandr, plně izolovaný a na pohled děsivý. Žádná škvíra, jen malá skleněná lišta u očí. Pomalým, těžkým krokem se k nám vydal svíraje v levé ruce kufřík a v pravé ruce jakási lejstra. Nejprve došel k Yuki, která seděla na své posteli. Gestem jí naznačil, že si má lehnout. Lejstra položil na stůl a barovou židli přisunul k posteli. Na ni si položil kufřík, který otevřel svýma velkýma rukama. Obsahoval injekční stříkačky a různé pomůcky na odběr krve. S desinfekcí se vůbec nenamáhal a rovnou chytl Yuki za paži a připravil si stříkačku. Celé jsem to sledoval z vedlejší postele. Jehla pomalu pronikla do kůže a plastový válec se začal plnit krví. Bylo vidět, jak se doktorovi třesou ruce, odběr prováděl pečlivě a pomalu, aby neudělal žádnou chybu. Bylo to jako manipulovat s bombou, kdyby se náhodou dostal do kontaktu s krví nebo s námi, už by ho nepustili zpět.  Naplnil krví dvě stříkačky a poté se i s kufříkem vydal ke mně. V jednu chvíli jsem se mu podíval přímo do očí a i skrz tlusté sklo bylo vidět, že má strach. Co mě ale překvapilo, bylo, že jsem v nich na tu sekundu zahlídl i soucit. Litoval nás.
Jehla zajela do žíly, pálivá bolest se rozlehla celou rukou. Cítil jsem tlak, který vznikal, když krev proudila do nádoby. Další odběr už nebyl tak nepříjemný, nejspíše jsem si na tu bolest stihl zvyknout. Hotovo. Doktor si sbalil všechno náčiní a plné stříkačky poskládal zpátky do kufříku. Poté se stejně pomalým krokem, kterým přišel, přesunul zpátky k východu.
Byl to divný pocit sledovat, jak se ty velké dveře zavírají. Jako by nás zase odstřihli od světa. Jeden pohled do očí doktora a udělal jsem náš vztah osobní. Je to zvláštní, v takovýchto situacích se všechny děje stávají jednodušší a jasnější. Jako bychom se vrátili k základům, kdy jediné, na čem záleželo, byly city. Neměli jsme žádný majetek, dá se říct, že jsme neměli ani život. Měli jsme jen sebe navzájem.
„Neboj se, vážně to nic není. Bude se ti to líbit.“
Nečekal jsem, že bude Edith na horské dráze tak vyvádět.
„Vždyť to je strašně prudké, já chci dolů!“
Musel jsem se jí smát. Vozík se pomalu přibližoval k prvnímu sešupu. Byla to opravdu ďábelská jízda, vozík sebou smýkal do všech stran a příjemného pocitu v břiše při nenadálé změně výškové polohy bylo víc než dost. Když vozík zastavil, otočil jsem se na nadšenou Edith. Měla úplně rozcuchané vlasy a ještě teď se radostně smála.
„No vidíš, a ty jsi chtěla dolů.“
Mnul jsem si místo vpichu, ze kterého ještě teď vytékalo trochu krve, když jsem si všiml desek na stole. Doktor si tu zapomněl dokumenty. Byl tak opatrný, aby neudělal něco špatně, že zapomněl na tak triviální věc. Yuki si jich všimla taky.
„Neměli bychom prostě počkat, až se pro ně vrátí?“ podívala se na mě.
„Myslím, že už nebude riskovat návrat sem.“
Zvedl jsem se a došel až ke stolu, kde papíry ležely. Vyndal jsem je z plastových desek a zjistil, že jsou rozděleny na dva dokumenty, 3856 a 3857.
Otevřel jsem dokument označený mým číslem a četl mezi řádky. Vlasy hnědé, oči zelené, odhadovaný věk 26 let, postava v normě, stav infekce: neinfikovaný. Neinfikovaný. Zastavil jsem se a srdce se mi rozbušilo, i když jsem si tu informaci neměl s čím spojit. Otočil jsem na další stránku a četl:
Subjekt projevuje všechny základní funkce, reakce na podněty vyvinutá nadměrně, inteligence IQ odhadována nad 120, sedativa podána v normě, žádné další léky nezavedeny. Subjekt navázal kontakt se subjektem 3856, dle plánu. Infekce proběhla v rozmezí jednoho dne. Přenos byl zaznamenán všemi dostupnými způsoby záznamu, včetně analýzy biochemických procesů. Infekce postupuje agresivně, základní projevy do tří hodin od nakažení. Překonány první dvě fáze.
Dál jsem nečetl, dál jsem číst nechtěl. Yuki si všimla mého nepřítomného pohledu a došla si dokument přečíst přes mé rameno.       
„Vali…“
Hodil jsem papíry na zem, cítil jsem vztek, cítil jsem neuvěřitelnou zlobu. Byl jsem zneužitý pro nějaký pokus a ani mi o tom neráčili říct. Nikdy jsem nebyl nakažený, klidně jsem mohl odletět mimo infikovanou zónu. Jestli bych se i tak nakazil, je jedno. Byl jsem připraven o šanci to zkusit. Interkom zasyčel.
„Neměli jste to číst, jedná se o velké nedorozumění,“ ozval se hlas doktora.
Zvedl jsem se ze své postele a začal se rozhlížet po místnosti. Yuki slzela na mé posteli.
„Vali…“
„Bylo to nezbytné, abychom vir pochopili. Díky vám jsme opravdu blízko vynalezení protilátky. Konečně jsme mohli pochopit, jak virus funguje!“
Doktorův hlas zněl odhodlaně, snažil  se obhájit své chovaní. Museli přijít na to, jak se virus přenáší. Ale já jsem nikdy nebyl vědecký typ, nezajímalo mě to. Zvedl jsem železnou židli a pomalu se vydal k elektrickému rozvodu na stěně. Nevím, co jsem si od toho sliboval.
„Víte, jak dlouho trvalo, než nám to schválili? My se snažíme lidi zachránit! Oběti jsou nevyhnutelné!“
Bylo mi špatně, teď, když jsem znal pravdu, jsem to prožíval mnohem více. Došel jsem až k železné krabičce na zdi a vší silou máchl židlí. Jedinou ranou jsem urval ochranný kryt. Zuřivě jsem mlátil do obvodů, dokud interkom úplně neutichl. Když jsem přestal, nebylo slyšet nic, než mé naštvané sípání a Yukiin pláč.
Byl to opravdu moc hezký den. Po chvíli s ní jsem úplně ztratil veškerý stud a skvěle jsem si s ní rozuměl. Probrali jsme tolik věcí, doufám, že se se mnou bavila alespoň zčásti tak, jako já s ní.
„Moc jsem si to s tebou užila, Valentýne,“ chytla mě kolem ramen.
Bylo to intuitivní a možná trochu zbrklé, ale prostě jsem to musel udělat. Políbil jsem ji. Byl to první polibek a trochu mě mrzelo, že jsem si ho plně nevychutnal. Hlavně jsem se soustředil na to, jestli jí to nevadí. Ale myslím, že byla ráda.
Uklidnil jsem se a došlo mi, že jsem zničil jedinou komunikaci s vnějším světem. Asi jsem to neměl dělat. Yuki neustále plakala, krvavé slzy ji stékaly po tvářích, tvářila se skoro smutněji než já.
„Nakazila jsem tě,“ řekla a bezmocně spustila ruce podél těla. „Umíráš kvůli mně.“
Slzy mi ušpinily peřinu, byla celá červená. Rudá slza mi skápla na bílé tričko. Také jsem plakal. Nevěděl jsem, co říct, protože to byla pravda. Měl jsem Yuki rád, ale teď byla jiná situace, než před chvílí. Nebyli jsme v tom spolu.
„Nikdy se mnou nepočítali,“ řekl jsem nakonec roztřeseným hlasem.  Yuki na mě hleděla rudýma očima a neodporovala. Myslím, že to také chápala.
„Měla jsi mě nakazit a já mám umřít. Potřebují zkoumat, jak se virus chová, ne, jak mu odoláváme.“
Bezmoc. Nejzhoubnější ze všeho. Jednou to přijde, jednou vám dojde, že není šance.
„Nikdy mi nehodlali pomoct.“
Chvíli to vypadalo, že se Yuki chystá něco říct, ale nevyšla z ní ani hláska.
„Edith neumřela na virus, jinak by mě nakazila.“
Nejhorší je ten pocit, kdy všechno ztratí svůj nabytý smysl. Bylo to tak logické, a přesto to bylo celé špatně. Pořád nevím, co se stalo Edith, pořád nechápu, proč jsem tu právě já. Nebo jsem snad opravdu viru odolával a tak mě dali do přímého kontaktu s ním, aby zjistili, zda nejsem imunní? Nedává to smysl, tolik možností. Všechno mě tak bolí.  Jsem celý od krve, už ani nevnímám, odkud vlastně vychází, špatně se mi dýchá, kašlu krev.
Umírám.

„Nemusíš se stydět, jsem tu, protože tu chci být.“
Je tak hezká, nikdy by mě nenapadlo, že se to doopravdy stane. Tolikrát jsem si to představoval, ale teď se to děje. Doopravdy se to děje. Došla až ke mně a pohladila mě po hlavě.
„Měl by sis víc věřit, jsi moc milý a sympatický.“
Zvedl jsem hlavu a zblízka spatřil velké hnědé oči, které na mě hleděly. Je tak hodná.  
Jím jen proto, že mě k tomu Yuki nutí a přemlouvá. Nechápe, že pro mě všechno ztratilo smysl. Nechápe, že jsem ztratil naději.
„Vali…“ chytla mě za hlavu uprostřed jídla. Natáhla své ruce přes celý stůl a teď mě držela, jako by mi chtěla sdělit něco převratného. Dlouho se na mě dívala, těkala očima po mé tváři, až nakonec promluvila:
„Nevím sice, jak se cítíš, ale chci, abys věděl a zkusil pochopit jednu věc. Pro mě jsi naděje ty. A já nechci ztratit naději, Vali.“
Rozplakala se, slzy jí kapaly do rýže, která dneska reprezentovala hlavní chod večeře. Holky musí situaci vždycky komplikovat, pokaždé si najdou způsob, jak vytvořit podivný citový řetěz. Já jsem ale na takový věci nikdy nebyl dobrej.
„Taky bych chtěl, abys byla moje naděje.“
Yuki se mi zahleděla přímo do očí. Bolelo to, ale nemohl jsem se už přetvařovat. Nebylo to bezcitné, bylo to přirozené, bylo to odevzdání se osudu.
„Ale nejsi…“
Chytl jsem jí ruce a sundal jsem je ze sebe. Mrtvolně dopadly na stůl. Zabil jsem naději jednou větou. Mlčky jsem se zvedl od stolu, neměl jsem chuť dojídat. Pomalým krokem jsem došel až k posteli, kam jsem si lehl a dlouze se zahleděl do stropu. Yuki po chvíli udělala to samé. Leželi jsme tam kousek od sebe, a přesto jsme byli tak daleko. Nebyli jsme v tom spolu.
Ale ne, šla přímo proti mně. Nikdy jsem to neměl dělat, co mě to včera napadlo? Míjela mě, je to dobré, nechce se mnou mluvit.
„Vali?“
Strnul jsem na místě. Vzdychl jsem a otočil se čelem k Edith.
„Musím říct, že jsi mě mírně překvapil,“ smála se.
Mně to tak vtipné nepřišlo.
„Ale pamatuj si, měl bys alespoň uvést, kde se chceš sejít, takhle to musím udělat za tebe,“ usmála se a podala mi složený lísteček. Poté odešla. Trochu jsem se bál lísteček rozbalit, ale když jsem to udělal, rozzářil jsem se radostí. Bylo na něm napsáno: park, zítra ve tři.
Když jsme ráno snídali, nepadlo jediné slovo. Skoro, jakoby se urazila. Nevím proč, já jsem ten, kdo by měl být uražený. Je to složité. Mrzelo mě, jak jsem se zachoval, ale teď už to bylo stejně jedno. Všechno, co jsem spolknul, jsem měl ihned chuť zvrátit a nakonec jsem se musel odsunout na záchod a učinit tak. Dneska mě ale nikdo nedržel, ani neuklidňoval. Dneska jsem v tom byl sám. Cítil jsem, jak mi dělá problém každý krok zpět. Yuki na tom nebyla o moc lépe, ale pořád to nebylo tak strašné, jako se mnou. Je zajímavé, že jsem vůbec neřešil, co se mnou bude. Nějak jsem se svým osudem byl smířený. Je to zvláštní pocit, nedá se to popsat. Jako by to tak mělo být už od začátku, jako bych jen dohrával svou poslední roli v divadle a pak se zatáhne opona. Celé to byla komedie, všichni jsme se moc nasmáli, ale teď už je konec. A žádné další představení nebude.
Dobelhal jsem se do postele, Yuki už taky ležela. Náš život se omezil na jídlo a spánek. Na nic jiného jsme neměli síly, ani náladu. Měl jsem horečku, a když jsem usínal, přemýšlel jsem, jestli se ještě probudím. Napadlo mě, že ne, a uvědomil jsem si, že to takhle nechci. Chtěl bych se s Yuki usmířit, chtěl bych se jí omluvit. Je to takové, že vás to najednou praští, a řeknete si, že to takhle nechcete. Ale už je pozdě, neměl jsem sílu. Natáhl jsem ruku směrem k její posteli, ale byla moc daleko. Snažil jsem se na ni zavolat, ale nešlo to. Po čele mi stékal studený pot a měl jsem pocit, jako bych měl všude mravence. Hluboce jsem dýchal a po chvíli jsem omdlel.
Ležel jsem v posteli a nemohl myslet na nic jiného, než na to, co jsem dneska udělal. Jsem blázen, proč jsem to dělal? Teď budu všem akorát tak pro smích. A hlavně jí. Co jsem si sakra myslel?
Probudil jsem se, ale nebylo mi o moc lépe. Podíval jsem se směrem k výtahu a viděl jsem, že nám dorazil oběd. Proč nás krmí, když stejně umřeme? Už jsem to nebral jako možnost, ale jako fakt. Je to divný pocit smíření. Pak se vám nechce nic dělat, protože vám to přijde zbytečné. Nevím, co mě k tomu přinutilo, ale pomalu jsem se zvednul z postele a došoural se k výtahovému okénku. Ztuhnul jsem na místě. Nikdy se mnou nepočítali, jsem jen pokus. Poté, co zjistili, co potřebovali, jsem jim k ničemu. Nemám přežít. Byla to nejhorší situace, jakou jsem si uměl představit. Nikdy jsem v tom nebyl dobrej, neměl bych dělat taková rozhodnutí. Slzy mi tekly po tváři a celý jsem se klepal. Snažil jsem se to nedát najevo, nesmí si toho všimnout. Tak strašně to bolí. Ale přeci jen jsem jen člověk. Nikdo ode mě nečeká hrdinské činy. Plakal jsem, nic jiného ani dělat nešlo. Zhluboka jsem se nadechnul a při výdechu jsem si utřel krvavé slzy z očí. Snažil jsem se uklidnit, ale celý jsem se klepal, jak jsem zadržoval pláč. Musel jsem se rozhodnout v jedné sekundě.
„Co se děje?“
Yuki už byla taky vzhůru. Vypadala dost špatně. Oba jsme na tom byli hrozně.
Nemáme důvod si lhát. A já přesto lžu.

„Nic, dneska je k jídlu bramborová kaše.“
Pořád jsem stíral slzy, které nechtěly přestat téct. Donesl jsem tác s jídlem na stůl a sesunul jsem se na židli. Byl jsem tak vyčerpaný.
„Pojď jíst, dokud je to ještě teplé,“ vyzval jsem Yuki.
Dívala se na mě nevěřícně, něčím jsem jí byl podezřelý, ale zvedla se a šla se se mnou najíst. Měla hlad a tak kaši hltala po velkých soustech, zatímco já se ve své porci spíše nimral. Dojedla rychle.
„Yuki.“
Zpozorněla.
„Myslím, že tohle bylo naše poslední jídlo.“
Nechápavě na mě hleděla.
„A já chci, abys věděla, že ať se bude dít cokoliv, rád jsem tě poznal a mám tě rád.“
Chraptěl jsem a bylo poznat, jakou námahu mi ta slova dělají. Dlouho bylo ticho, kdy na mě smutně hleděla. Nechci hádat, co se jí honilo hlavou, ale nakonec odpověděla:
„Já tebe taky Vali, já tebe taky.“
A usmála se s rudými slzami v očích. Byla to krásná chvíle, kdy jsme tam na sebe jen tak koukali a nic jsme neříkali. Něco jako telepatické spojení. Hleděli jsme na sebe a chápali jsme se navzájem.  Užíval jsem si tu chvíli jako nikdy nic jiného. Bylo to jako poslouchat neslyšitelnou hudbu. Ale každá píseň někdy končí a tahle skončila ve chvíli, kdy Yuki hluboce vzdechla, vstala a chtěla odnést tác zpět do výtahu. Odporoval bych jí, snažil bych se ji zastavit, nějak tomu zabránit, ale bylo by to zbytečné. Všechno už bylo zbytečné. Když došla k výtahu, upustila tác a talíře se roztříštily o podlahu. Neměl jsem odvahu se na Yuki otočit. Jen jsem slyšel její pláč. Byl to jiný pláč, než dříve, tohle byl bezmocný pláč zrazeného člověka. Zavřel jsem oči, přál jsem si tam nebýt, ale nedalo se tomu utéct. Ráznými kroky došla přímo přede mě a v ruce držela cár papíru spolu s prázdnou plastovou ampulí. Plakala hlasitě, ani nebyla schopna slova. Papír držela tak, že jsem jasně viděl, co na něm bylo napsáno, ne, že bych to už nevěděl.

Nedostali jsme dost léku pro oba. Omlouvám se.
Stálo tam tlustým černým písmem. Ampule byla prázdná. Sevřel se mi žaludek, tušil jsem, co teď přijde.
„Jak jsi mohl?“ plakala skleslým zklamaným hlasem.
Neměl jsem na to co říct. Neměl jsem se jak obhájit. Nešlo to.
„Jak jsi mi o tom mohl neříct?“
Nevěřícně na mě hleděla. Byla zlomená.
„Jak jsi mě mohl takhle popravit?“
Plakal jsem, její slova bolela. Bodala jako nabroušená čepel, sekala a nechávala hluboké rány.
„Musel jsem to udělat,“ řekl jsem najednou, jako bych věřil, že to všechno vysvětluje.
„Nakazila jsi mě, jsme si kvit. A pro dva dost léku nebylo“
Samotného mě má slova zraňovala, ale musel jsem jí to říct. Nikdo to nikdy nepochopí. Nikdo si tím neprošel a neví, jak je to těžké. Yuki na mě jen zhrzeně hleděla. Sledovala mě, jak si sedím u stolu a smiřuju se s tím, co jsem udělal. Čekal jsem, že se rozpláče a nebude schopna ničeho jiného. Ale asi jsem ji nakonec zas tak dobře neznal.  Najednou se ke mně vrhla a začala do mě bušit pěstmi. Křičela při tom, jak jsem bezohledný a jak jsem ji zradil. Nebránil jsem se. Bylo by to zbytečné. Seděl jsem a přijímal jsem rány jejích malých pěstiček, jako jsem je přijímal od své malé sestřičky, když jsem byl mladý. Po chvíli se stejně vysílila, jak fyzicky, tak psychicky. Spadla mi k nohám a plakala. Bylo mi smutno, koukal jsem na strop, nejspíše jsem měl zlomený nos, ale neměl jsem sílu křičet bolestí. Ani jsem to moc necítil, jak jsem byl mimo. Byl to zvláštní pocit tam tak sedět a přemýšlet o životě. Přemýšlet o svých rozhodnutích a říkat si, co kdyby. Koukal jsem do stropu a víčka se mi zavřela. V hlavě se mi přehrával celý život. Jak jsem tancoval s Edith, jak jsem ji poprvé líbal, jak jsem ji vzal no horskou dráhu. Jak jsme se nechali potetovat nebo jak jsem se o ni staral. Všechno jsem to viděl tak živě. Smál jsem se při těch představách, v mé hlavě žila. Mohl jsem se bát, s ní jsem nemusel nic řešit. Kéž to tak mohlo být navždy.
Pomalu jsem otevřel oči. Yuki pořád plakala u mých nohou. Uplynula dlouhá doba, ale přesně jsem ji odhadnout neuměl. Musel jsem usnout. Yuki si všimla, že jsem vzhůru a postavila se. Já to nedokázal, i když bych chtěl, chtěl bych ji obejmout. Koukala na mě. Cítil jsem, jak mi teče krev z pusy, jak dýchám pomalu, jak se snažím pohnout, ale nedokážu to. Yuki byla celá rudá z pláče. Klekla si, byla z ní troska.
„Víš…víš, že bych ti tu pilulku nechala, kdybys řekl?“ stekla jí slza po tváři. Byla krásně čirá a průzračná.
Zatnul jsem všechny svaly, bylo to těžké, ale dokázal jsem odpovědět.
„Vím.“
Lži jsou vázány na budoucnost, lžeme, abychom měli budoucí zisk, nebo abychom někoho ochránili před pravdou. Tady ale dávala smysl jen druhá možnost.
Yuki na mě nechápavě hleděla. Slzy skáply na podlahu. Podívala se na ně. Sledovala, jak tvoří průzračnou loužičku, jak se míchají s krví. Dlouze na mě pohlédla a pak se zadívala směrem k výtahovému okénku, na svůj prázdný talíř, špinavý od zbytků kaše. Pochopila. Rychle vstala a začala si strkat prsty do krku. Něco málo vyzvracela, ale bylo to zbytečné. Počítal jsem s tím. Yuki byla moc hodná na to, aby se nechala zachránit na úkor někoho jiného. Musel jsem s tím počítat a získat čas, aby její tělo lék přijalo, než se ho sama pokusí zbavit. Snažila se zvracet, ale bylo to marné. Kdybych měl sílu, smál bych se, takhle jsem se usmíval alespoň vnitřně. Yuki plakala. Bylo to tak krásné, vidět, jak pláče zdravé slzy. Vzdala to, nebyla hloupá a myslím, že pochopila všechno z toho, co jsem udělal. Přijala to. Došla ke mně, nejsem si ani jistý, jestli bylo poznat, že pořád vnímám.
„Vali…,“ zašeptala.
„Co bych teď měla dělat?“
Moje poslední role byla nejdůležitější a zároveň nejtěžší. Nikdo totiž nevěděl, že je v divadle.
Plakala a hladila mě po vlasech. Mrknul jsem a odhodlal se k poslední odpovědi. Poslední slova, tak přeceňovaná věc. A přitom jsem řekl to první, co mě napadlo. Možná to vyznělo filozofičtěji, než jsem vůbec zamýšlel.
„Žít život,“ zachraptěl jsem a spolu s druhým slovem mi z pusy vytekla další várka krve. Poslední, co jsem viděl, byl její uslzený krásný obličej, jak se na mě usmívá. Pomalu jsem zavřel oči a vydechl. Cítil jsem, jak moje srdce pomalu přestává bušit. Bylo to jako odpočítávání konce.
„Děkuju, Vali…“
Znělo mi v uších a ani si nejsem jistý, zda to Yuki opravdu řekla. Zajímavé je, že jsem v těch posledních vteřinách nemyslel na to, co se mnou bude, co mě čeká, nebo jestli se potkám s Edith. Myslel jsem na to, co bude s Yuki, jestli bude opravdu normálně žít, jestli si založí rodinu. Při představě těch malých capartů jsem se vnitřně usmíval. Svět byl ošklivé místo, ale teď se dost změnil. Možná, že v něm Yuki opravdu najde krásný život. Možná se opravdu setká se svými blízkými, jak si přála. Možná bude opravdu žít život.
Byl jsem dost nervózní, ale odhodlaný. Řekl jsem si, že dneska to udělám, a taky to udělám. V ruce jsem držel bílý papír, na kterém bylo černě napsáno:

miluji tě
Dneska jí ho dám. Tady je. Šla přímo proti mně. Edith, nejsympatičtější holka, jakou jsem kdy viděl. Často jsem se s ní bavil a bylo to moc fajn. Myslím, že si rozumíme, ale je o dva roky starší a stydím se říct jí to do očí. Už byla přímo u mě. Chvíli jsem měl pocit, že to vzdám, ale nakonec jsem na ni zavolal. Otočila se a usmála se na mě. Podal jsem jí zmuchlaný kus papíru a hnedka, jak si ho ode mě vzala, otočil jsem se a rychle se vydal pryč.
Dokázal jsem to.