Smrtikol

Občas mě pod zadnicí tlačí,

že řvu, že už to stačí,

i dohání mně k pláči

 ten způsobovanej bol,

i tak se ke mě chová

můj Smrtikol.

A jestli ti to trochu pálí,

tak už si na to káp,

že Smrtikol je kolo

– a chlap,

vždyť s přehazovačkou páčky

tak mocně pozdviženou

asi těžko moh by bejt ženou.

A ač drsný jméno má,

jeho ego je jak sedlo,

jež se mi eště zvednout nepovedlo,

a tvrdý je jak čedič,

bez špetky molitanu,

však celej moh bejt už dávno v Pánu,

když Pán kol na interně v servisu

vyslovit tu truchlivou

diagnostickou premisu,

že stařík už je dávno v časovym převisu,

což z hlediska obchodního by mu

náramně přišlo vhod,

však ale přece stroje maj právo na život

a takovýhle kecy jenom maří

program jeho aktivního stáří,

a tak pořád jezdí a já za nim stojim

hrdě jako stvol,

a protože je to vlastně zombie,

dal sem mu jméno Smrtikol.

A teď ještě dál rozvedu

příběh toho kola důchodu.

Ani jednomu nám nevadí, že osa šlapek trochu rupe,

že neustále slýcháme jen:

„Promaž si to, hňupe,“

 když rušíme je v jízdě

v jejich automotokupé,

ba i přehazovačka snesla by mazutový tupé,

no ale aspoň je přese slyšet,

že to není žena,

když je hřídel tak mužně vyosená.

Horší je, když toho beranatýho skopce

začnu stimulačnímu pohyby stehen

nutit ku jízdě do kopce,

páč to potim krev a jemu,

jak kdyby měl krámy,

se náhle převody, jak nálady,

začnou střídat samy,

a to voba dřem jak párek tažnejch volů,

páč dle Murphyho zákonů

jde ten řetěz vždycky dolů,

to jest k tomu nejmenšímu vozubenýmu kolu

a tak jízdě vzhůru musíme dát vale,

páč já nepřešlapu brzdy,

který brzděj neustále

a zcela vytrvale.

K tomu pak vobměkčelá duše,

galuska vo chodník pleská suše,

a blatníky nejsou

– musíme skákat přes kaluže,

ale tohle všechno dělá z něj ještě více muže,

kterýho všechny síly

eště zdaleka nevopustily.

A ptáš se mě, proš sedlám tyhle štrotoidní šity?

No tak jen si spočti index likvidity,

vždyť takovýhle k vyhození klumpy

nelákají přece ke krádežím lumpy,

a co na tom, že je hřídel trochu křívá

– furt jezdíš zadarmo

a bez paliva

na kusu železnýho smetí,

teda než ho hipstr s pákovkama

vyfoukne ti.

A nemá ani to červený,

jak to vzadu bliká,

vždyť jak by taky mohlo

– v kole není elektrika.

A povinný to není,

to se jen tak říká…

A tak když cyklista středního věku v sadě elastických trik,

chce udělat na nás dojem a předvede ten trik,

jak bez slejzání přejet vobrubník,

já v tichý modlitbě poprosim boha cyklistiky

Rámu,

ať zadní guma chvíli nebrousí vidlici rámu,

a hned jak zmizí ten smrad,

jak kdyby někdo strouhal síru,

v nás dvou se náhle vzbudí étos Závodu Míru,

a to pak ten machr jen valí voči zpod svejch odrazovejch brejl,

jak a na čem předjel ho skřítek Racochejl.

A až on jednou odjede do věčnejch kolišť,

tam bude mezi koly Golem,

a nafotí cyklistickej kalendář s Frantou Drtikolem,

ale zatím je furt tady

a já nemůžu bez něj žít,

mého srdce šampion,

Smrtikol – Favorit.