Seděli jsme v hospodě na Koněvce po zkoušce představení. Pili jsme Kozla a bavili se o našich předcích. „Můj děda nebyl komunista, ale za totáče se snažil nedělat problémy.“ „Kořeny mám ve Švýcarsku, pak jsme žili v Holandsku.“ „Já mám trošku modrý krve.“ „Já taky.“ „Moje praprababička byla v Osvětimi.“ „Moje rodina jsou Češi jak poleno. Až k Bílý hoře, pak už nic nevíme.“ „Můj děda byl disident.“ Pod nohama stolu lítala Monty a měla radost, že je mezi lidma. Smáli jsme se. Byla sobota, bylo veselo a v neděli ráno se nejde do práce.
„Hoří Klinika,“ řekla, v ruce držela telefon. Všichni se zarazili. „Cože?“ „Klinika hoří, nějaký lidi tam hodili zápalný lahve, je to na Novinkách.“ Dívali jsme se na sebe. „Bude válka,“ prohlásil ponuře kluk naproti mě. Zasmála jsem se: „S tim na mě vůbec nechoď, to není vtipný!“ Podíval se na mě úplně vážně a řekl, že to nemyslel jako vtip. Smích mě přešel. Změnili jsme téma, jenom dva kluci na druhý straně stolu řešili politiku. Za chvíli jsme ale stejně všichni mluvili o uprchlících a o Putinovi a o anarchistech a o fašistech. Když se sedí nad pivem, jdou tyhle debaty samy. „Víš, co je na tom nejhorší? Že tohle, co teď děláme my, dělaj v tuhle chvíli všichni. Seděj v hospodě a kemraj o tom.“ „No, tak tam jdeme, ne? Možná, že nic nezmůžem, ale já mám foťák v tašce a Klinika je odtud deset minut pěšky.“ Zvedli jsme se tři. „Takže tam půjdete a vrátíte se, jo?“ „Jo, dáme vědět.“ Ti dva se chytli za ruce a vyrazili jsme. Před hospodou kolem nás projeli hasiči. Šlapali jsme do kopce a nadávali, že lidi jsou zrůdy.
Před Klinikou stálo asi 20 lidí, zhruba stejný počet policistů a tři nebo čtyři policejní auta. Nikdy dřív jsem tam nebyla. Policisté odstranili zábranu, vše už bylo uhašeno a místo shledáno zajištěným. Okno do části s kavárnou bylo rozbité a to, co z něj zbylo, úplně černé od kouře. Na dřevěném stole před budovou ležel dětský plastový model hasičského auta, napůl roztavený od ohně. Všichni se chopili lopat a lopatek, krabic a smetáků a začalo se uklízet. Kdo neměl v ruce lopatu, ten měl v ruce foťák a dokumentoval. Někteří chvílemi jen seděli a vypadali bezmocně. Přibývalo lidí, kteří se na místo dostávali z větší dálky než my, nebo se všechno dozvěděli později. Každý nějak přiložil ruku k dílu, během hodiny a půl byla rozbitá okna zabedněná, střepy uklizené, ohořelý nábytek na hromadě. Začali se shánět dobrovolníci na hlídky. „Co teď můžeme dělat?“ „Já nevim. Ale cejtim, že bychom tu měli ještě bejt. Jestli chceš jet, tak s klidnym svědomím běž.“ „Ne, já tu ještě zůstanu, chci vědět, co můžeme dělat.“ „Co můžeme dělat?“ „Musíme o tom mluvit.“ „Asi jo. Tohle by nemělo projít jen tak, to by nebylo správný.“ „Souhlasim.“ „Pochop, já se neztotožňuju s Klinikou, některý jejich názory jsou mi vysloveně proti srsti, ale nikdo nemá právo potlačovat cizí názor takovymhle způsobem. To je prostě primitivní a hloupý!“ „Neni to správný.“ „Lidi z Kliniky by taky nešli a neházeli by dlažební kostky na hlavu lidem se šibenicema v rukou.“ „Já ty lidi tady neznám. Ale asi ne.“ „Já je znám a neházeli by.“ „Vsadim se, že ti zakuklenci, co to tu zapálili, je taky neznaj.“ „To je možná to, ne? Že se lidi navzájem neposlouchaj. Každej chce slyšet jenom svojí pravdu. A některý lidi jsou na to prostě šíleně háklivý. Zní to sluníčkářsky?“ „No trochu.“ „To je v prdeli, jak snadno člověk spadne do nějakýho labelu.“ „Tak všichni radši zatnou kušnu a neřikaj nic, aby si o nich náhodou nikdo nic nemyslel.“ „Protože to nechceš, aby si o tobě někdo něco myslel.“ „No jo.“
Vrátili jsme se a řekli jsme všem, jak to tam vypadá, co jsme tam viděli. Není to hezký a není to v pořádku, shodli se. Sedli jsme si a mluvili o tom. Střídavě jsme byli rozčílený, střídavě rozlícený a smutný. Co s tím ale budeme teď DĚLAT?
Komentáře