Větev na podpal

Něco mne lechtalo na nose. Já pláču? Celý můj obličej byl vlhký. Proč pláču? Nechápavě jsem na ženu pohlédl.
„Kdo … kdo jste?“
V mém hlasu byl cítit strach, i když jsem ho tam vědomě neumístil. Ženě se třásly ruce a její oči byly plné slz a smutku. Zděšeně jsem si přivinul pokrývku blíže k tělu, přál jsem si, aby odešla. Ona ale jen smutně zakývala hlavou.
„Jsem Julie,“ pohlédla na mě lesklým zrakem, „tvoje dcera.“

Před očima se mi vybavila silueta malé holčičky. Pane bože, jak jsem jen mohl zapomenout na svou malou dcerku Julii. Na to, jak zpívá v obývacím pokoji nebo jak kreslí srdíčka na zamlženou tabulku skla v mém starém autě. Moje auto! Stará spolehlivá Felicia! Jak se jen mohlo tohle všechno ztratit z mé hlavy?

„Dcerko moje,“ naskočil mi úsměv, „promiň mi to.“
Na stěně hodiny pomalu utíkaly vstříc mému odchodu ze světa. Místnost byla bílá, stranou od mého lůžka se tyčily děsivé přístroje.

___

Horký čaj mi stékal do krku, Julie mi ho lila do pusy z objemného hrníčku s červenými puntíky. Najednou jsem si vybavil vysokou štíhlou postavu, bruneta mě hladila po hrudi svými dlouhými nehty. Vím přeci, kdo to je! Jak se jen jmenovala?

„Přemýšlíš nad mamkou?“ všimla si mého pátravého pohledu, „jmenuje se Linda.“
Ano! Linda, má drahá žena.
„Kde je?“ pronesl jsem s námahou a potřísnil se čajem.
Julie vzdechla.
„Doma. Někdy se za tebou staví, slibuju. Má špatné nohy, pamatuješ?“ zesmutněla.
„Nechybí mi,“ vyhrkl jsem.
Musel jsem to říci, protože jsem to cítil. Julie nevypadala překvapeně. Musím si vzpomenout, musím si vzpomenout na všechno.
„Pamatuji si … cítím, že jsem miloval někoho dalšího než jen tvou matku. Cítím vůni jiné ženy, nádherné ženy,“ roztřásl se mi hlas, „nechci … nesmím zemřít s tím, že si ji nepamatuji.“
Julie smutně bloudila v mých očích.

___

Nemohl jsem usnout, a tak jsem počítal puntíky na mém hrnku, který byl položený na stolku u postele. Kde se vůbec vzala ta móda červeno puntíkatých hrníčků? Kolik takových keramických výrobků asi existuje? Je někde na světě stařík, který, stejně jako já, tráví poslední chvilky svého života popíjením čaje z podobného hrníčku?

Co všechno ze svého života jsem zapomněl? Jediné, co si nyní vybavuji, jsou informace od Julie, ale sám nejsem schopný rozpomenout se na jakékoli detaily, pouze mi hlavou problikávají náhodné obrázky. Jak mám rozeznat představy od vzpomínek? Nezaniká s pamětí i osobnost a člověk sám?

Rozklepala se mi brada. Co ve stáří dělat, když nemůžu vzpomínat na mládí? Nepamatuji si svoji první lásku, nevybavuji si obličej své matky. Nevím, kým jsem byl. Nevím, kým jsem teď.
Z očí se mi pomalu vyvalily slzy.

Co když přes noc zapomenu, kdo je Julie?

___

„Přinesla jsem ti bublaninu, jahodovou, jak máš rád.“
Vyskládala na talíř pět kousků buchty.
„ Já … já nevím, co mám rád.“

„Ale, no tak, tohle nechci slyšet,“ zakročila razantně, „dej si buchtu.“
Jeden řez mi začala soukat do pusy, poslušně jsem ukusoval. Skutečně byla dobrá, ale jak mám vědět, jestli je má nejoblíbenější, když si nepamatuji, jak chutná jiné ovoce? Pamatuji si ještě meruňky, nevím proč, ale když si je vybavím, cítím na jazyku jemně sladkou chuť. Dal bych si meruňku. Julie mě donutila ukousnout další část jahodové bublaniny, s hlasitým polknutím jsem ji poslal do svých útrob.

„Dnes se mi o ní zdálo,“ poznamenal jsem s plnou pusou. Julie mi ubrouskem otřela ušpiněné rty.
„Má černé vlasy.“
Julie neodpovídala, čekala, že nabídnu nějaký konkrétnější popis, ale já neměl co více poskytnout. V hlavě jsem se snažil vrátit se zpět do snu, vzpomenout si na jakýkoliv sebemenší detail. Živě jsem viděl její úsměv, poslouchal její melodický hlas a vnímal každý její dotek. Ne, tohle se mi nezdálo. Ale přesto mi to přišlo na mysl, ano, tohle je vzpomínka, kéž bych tak dokázal přesně popsat to, co nyní vidím, co ve vzpomínce chápu.

Červená, všechno bylo zalité v problikávající rudé barvě. Snídaně, večeře, snídaně? Nejsem si jistý, ale nemám hlad, a tak jen sleduji dění kolem, všechno je tak nereálné a přesto naprosto skutečné. Nebo ne?

„Tati?“
Vytrhla mě z přemýšlení.
„Ten hrnek,“ otočil jsem se ke stolu, „ten hrnek byl její.“
Julie opět mlčela.
„Ten hrnek byl její, vzpomínám si, každý den z něj pila kávu, nebo čaj, nebo to je jedno, ale ten hrnek, ten hrnek …“
„Klid, tati, jen klid,“ chytla mi ruku.
Skutečně, cítil jsem, jak mi v hlavě buší. Toto nové zjištění, ať se v mé hlavě objevilo z jakéhokoliv důvodu, mne nabudilo a já získal dojem, že jsem jen malý krůček od rozluštění celého problému.
„Ráda bych ti pomohla, ale je to jen hrnek, ten mi moc nepomůže.“
Smutně jsem sklopil oči.

___

„Zase jsi nedopil čaj?“ vynadala mi.
Zvedla se a došla k umyvadlu, kde studenou tekutinu vylila. Rovnou došla zapnout varnou konvici, asi doufala, že mi čerstvý čaj bude chutnat více.

„Tak jakpak ti dneska je?“
„Bídně,“ utrousil jsem.
Julie na mě vrhla bodavý pohled.
„Je ti snad špatně?“ otázala se.
Podíval jsem se jí přímo do očí, protože jsem nechápal, kam tím míří.
„Není.“
„Tak vidíš,“ poznamenala ostře.

Julie věděla, co mě trápí, ale očividně odmítala nadále problém řešit, či mi s ním jakkoli pomoci. Nemůžu jí to vyčítat, kdo by chtěl pomáhat dohledat totožnost milenky svého otce? Byla to vůbec moje milenka?
„Tati, co si o ní vlastně pamatuješ?“ zeptala se nečekaně.
Změnil jsem pohled na tázavou grimasu.
„Všechno jsem ti už řekl, není toho moc,“ zachraptěl jsem.
„Myslím, co si pamatuješ, že jsi s ní dělal, že je pro tebe tak důležitá?“
Dotaz mě překvapil, musel jsem se zamyslet.
„Já… nepamatuji si nic… nic kromě milování,“ přiznal jsem.
„Skutečně je pro tebe někdo, s nímž nemáš jiné vzpomínky, tak důležitý? Skutečně tak nutně potřebuješ znát její totožnost?“

Posmutněl jsem.
„Nejde o mé vzpomínky, ty mi jsou k ničemu, jde o to, co cítím, to je to jediné, co je opravdové. Musím znát její totožnost.“
Julie začala slzet, bolelo mě to a nechápal jsem, co se děje, chtěl bych ji uklidnit, ale nevěděl jsem jak.
„A co kdybych ti řekla, že … že její totožnost znát nechceš … věřil bys mi?“ vyhrkla uslzená.
Proč pláče? Je to kvůli mně? Je to kvůli té ženě, co hledám? Znovu jsem zrekapituloval své pocity.
„Musím vědět, kdo to je,“ zašeptal jsem do ticha a Julie se rozplakala více.
Smutek jí kapal ze špičky nosu a pleskal na ošuntělou podlahu. Smutně špitla:
„Dopij si čaj,“ a popotáhla nosem.
Zmateně jsem se nadechl ke slovu…
„Dopij ho,“ zastavila mě rázně.

Nedovolil jsem si odporovat, a tak jsem poslušně polykal čaj z puntíkatého hrníčku. Měl široké dno a to se mi s každým lokem odhalovalo více a více. Dopil jsem a v tu chvíli mě píchlo u srdce. Dno bylo vyplněno fotkou, fotkou krásné dívky, fotkou jeho majitelky. Dno bylo vyplněno fotkou Julie.

Ne, to nemůže být pravda. Spletl jsem se, když jsem tvrdil, že hrníček patří mé milence! Spletl jsem se! Musel jsem se splést! Pane bože, jen tohle ne. Všechno přišlo, všechno, po čem jsem tak toužil, se vrátilo. Mé vzpomínky byly pro tu chvíli jasné. Jak jsem se v noci plížil do Juliiny ložnice, jak se schovávala každý večer pod peřinou, ale ani tak neunikla mým alkoholickým polibkům, jak každé ráno ze svého hrníčku, z toho obyčejného hrníčku, který je klíčem k peklu mé schované minulosti, pila čaj a nepodívala se mi do očí. Jak Linda vše odhalila, jak mě odsoudila, vyhodila, jak jsem zůstal sám, sám se svojí minulostí. Spletl jsem se, mé vzpomínky neskrývaly uklidnění, ale zločin, nejhorší zločin.

Bulel jsem jak malé dítě, konfrontován s vlastním životem, ztracen v zrcadle svých hříchů, není jak to napravit, jak to změnit. Zapomenout je někdy dar, ale jak to můžeme rozpoznat, když v minulosti vždy hledáme štěstí?

Jak jsem mohl? Jak jsem jen mohl něco takového provést? Slané proudy mi stékaly na jazyk a slepovaly oční víčka. Julie plakala zničená pohledem na mě. Proč? Proč se o mě po tom všem stará? Co po mně chce? Všechno se vrátilo, všechno. Tak rád bych se omluvil, tak rád bych něco řekl, ale nemohl jsem. Nebylo co říct. 

„Odpustila jsem ti,“ pronesla v pláči a já jsem zařval bolestí.
Nezasloužím si odpuštění! Zasloužím smrt! Zasloužím peklo!
„Odpustila jsem ti, ani ty si nezasloužíš zemřít sám,“ plakala.
Tělem mi prošla vlna uklidnění, které jsem mermomocí odmítal.
„Odpustila jsem ti,“ její slzy se mísily s mými, jak mi dopadaly na tvář, „odpustila jsem ti, můžeš zemřít v klidu, tati … můžeš zemřít v klidu … prosím,“ jemně mě chytla za ruku.

Její úsměv, její gesta. Byla upřímná, skutečně mi odpustila. Proč? Proč by se vůbec měla zajímat o mě a mou klidnou smrt? Tak rád bych jí stiskl ruku, tak rád bych ji objal, omluvil se a přijal její soucit, abych mohl s klidem opustit tento svět, ale … ale …

„Kdo … kdo jste?“