Svornost

K svý osobní přepravě využívam hlavně dráhy,

není to moc drahý,

ba i vyděláte,

proplácej-li zpoždění za sebevrahy.

Stačí v nádražce poskládat svou cestovní partu

a rázem slevu máš jak na IN katru,

nebo prostě jednoduše průvodčí sbal tu

a jezdíš si zadarmo vod Jadranu k Baltu,

vod Splitu po Tartu.

Či až tam, kde Plovdiv…

– (pliv)

Však jednou jízda drahou

přišla mě vážně draho,

že nestačil by lanýžů záhon

i vlak byl málem vrahoun.

Nůši zpěchovanou svejch saků a paků

řikam si: vyrazim si do Kysaku

podívat se, jak vysoký tam maj Vatry

a přeskočit si dvě tři tatry.

Však nějak rychle vypil sem svojí sodu,

tak už v oblasti Českého Brodu

musel vydat sem se vo jeden pojízdnej dům dál,

abych se tam vyčůral.

Pohnu klikou pojízdnejch dveří i náhle

– s futeří zápasim, neb vidim, že

gumová soutisková stěna

zdá se si navzájem poněkud odlepena

i dole kabel o pražce klepe

– i stojím zcepeněn i zpražen

do píče dyť tam chybí zákolníček!!!

Nepřestávám panicky křičet a nevěříc přechodovému schodu

chytám se dvou záchytných bodu

a přemýšlím, kam dát se mám do pochodu:

zda tam, kde průchod mohu dát své moči proudu,

či zpět, zkontrolovat, zda nůši mně neochmatává zloduch,

i na obzoru polabské háje

a napětí už dá se krájet.

Vždyť přece tolik lidí tu je,

já nemohu je nechat ujet,

přičemž jasné je, že střed každého vlaku světa

je bezplatná toaleta

a zvědav jsem,

co ti provedou s obsahem svýho klína,

když lim hajzl necham někde u Kolína…

…nasrat na trať, nelze jinak

– dobrý den, ne, nevím, zda jsou vedle volná místa,

ještě sem tam nebyl, ale už se chystám,

snad brzy zastavíme, sem v tom optimista,

 ano dělám hvězdu, ale nejsem komunista,

tak pro Krista!

Rozběhni se, skoč a tady přistaň,

a žádat-li Tě mohu,

ne že bych nevěřil svejm svalům,

ale, prosím, zmiň se o mě vlakovému personálu.

Ejhle, další,

tady dneska zjevně bude kalup:

„Dobrý den, prosimvás, nepohlídal byste mi vnouče,

potřebuju si zavolat

a my jedem jen do Přelouče

a můj muž, jeho děd, jakože mojí snachy tchán

vždycky přeje si být na nádraží zavolán,

 jinak se celej vopotí,

když nepřijde nám naproti!“

Ale to vite, že jo, milostivá pani,

klidně kluka mě tu nechte rovnou na přespání

a ty do mě nekopej, minihňupe,

nebo hned zrušim tohle větrný kupé…

Tak co, adolestní synku,

jezdíš často tuhle linku?

„A teď pochlubte se mně, moji milí,

jakpak ste mi to sem přistoupili?!“

Tak zprva, nejdřív ste moh pozdravit,

kluka mam jen do zástavy

a ptam se, potřebuju snad lístek,

jsem-li integrální součást soupravy?

Né, není tu žádná smlouva,

nikdo se mnou nic nedomlouval,

jen prosím nahraďte mne za závlačku,

chci být jen vezen v tomhle vláčku

– tak přestaň tu věštit z kleští a štípni toho, koho’s eště neštíp!

„Těš se blbče, konečná je v Budapešti!!!“

Och!, neštěstí za neštěstím

– a cože, to si děláš kozy, občerstvovací vozík?!

– ty krávo, i s kávou…,

nu, co mám dělat, vypomohu

takhle najeďte na moji nohu,

tak rázem produktů viadukt

a není zač jen slibte,

že mě nakrmíte oplatek,

až pojedete nazpátek.

Ale nestyďte se, pojďte dál,

pročpak bych se zamykal,

stojí to tu za výkal – cože?

Dvě třídy prvého stupně

– vedle čůrat

– no tak poďte, ale…

Postupně:

…tam dole prosím opatrně,

té boule se nedotýkej, milé škvrně,

ovšem to netušil sem,

že parta těch mrňavounkejch hošků

má tak pěknou pedagožku,

zeptám se: tady potom něco máte?

No, já končim až po deváté,

až zbavim se těchhletěch dvou břemen,

taky záleží jaký zpoždění nabereme

– ty vago, teď mně kvůli Vám málem ujel vagón,

ale vlak, ten by mně neujel,

i pro Vás – túje, tu je,

a vim, že známe se jenom pár chvil, ,

ale o něco bych Vás/Tě rád poprosil,

zda rozepnout mě můžeš u kalhot zip,

ne, to není vtip,

 potřebuju se vymočit,

a promiň, že se neotočim,

(nedosáh bych k mikrofonu),

 když tu náhle zrádný dráhy záhyb,

i rázem kvůli prudkému sklonu

i větru

si rázem chčiju do vagonu,

vedle zhruba vo pět metrů

a ty na mě nečim a jdi do

kupé, třído!

I v stanici byl sem pak tak ztuhlý,

že slézt sem se nepřinutil

i pokračovala moje bída,

neb mne nikdo nevystřídal,

pasažéři s ajznboňákama nakládali uhlí.

 Jen jeden drážní zaměstnanec

pod nohama se mě protáh

a jen poklepem kladívka zkontroloval,

zda mě drží bota,

ale aby mě snad vystřídal

– to tak!

A pak už jedno, zda kilometrů tisíc nebo třicet,

Zábřeh, Svinov, Vítkovice

a vyprostil mne až jeden postarší pár

na Budapešť Keléti pályaudvár.

A tak sebral sem svou nůši

a jak kdybych něco tušil,

že stane se to znovu,

tak radši proti proudu Dunaje si plovu,

až tam, kde vysoké sou Vatry,

 nebo aspoň tam,

kde teče Váh,

protože s dráhama už nikdy,

nejsem sebevrah.

Rád přenecham jiným hovadum

takovouhle brigádu

a kdybych vyprávět vám měl,

co zažil sem v rychlíku Znojmo-Vaduz…

 Ale co se budu rozčilovat, pořád…  

Zdroj fotografie: https://wall.alphacoders.com/by_sub_category.php?id=93101